Otázka:
Co byste namítnul lidem ,kteří veškeré bytí vysvětlují (převádějí na) geny, memy, víceméně bezcílný evoluční proces atd. ? Co byste namítl na tvrzení, že veškerý smysl je vlastně nesmysl, že nějaký pocit nebo existence smyslu je jen jakási chemická reakce nebo součást evolučního procesu (nebo snad memetické selekce) ? Co byste namítl na velmi časté tvrzení, že člověk je jediné zvíře, které si uvědomuje svou vlastní smrt, a na základě toho vysvětlení existence veškerého náboženství, veškerého byť zdánlivě sebenesmyslnějšího altruismu, veškerou touhu po smyslu a víry v jakoukoliv metafyziku ? (prosím,
pomiňme nyní ten motiv takto vysvětlovat věci v důsledku pýchy, odporu vůči náboženství atd., který je bezesporu častý a na který můžeme poukázat, a berme to jako reálnou námitku nebo tvrzení)

Odpověď:
Nevím, ale pochybuji, že je možné se setkat s člověkem, který by tomu, co jste napsal, opravdu věřil. Ano, jsou lidé, kteří (spíše ze zásady než z přesvědčení) odmítají jakýkoli smysl existence či duchovní rozměr života. Ale ve skutečnosti i oni "něco dělají", čili počítají alespoň s parciální smysluplností svého počítání, a setkávají se v životě s duchovními hodnota. Asi takovýým nejjednodušším příkladem je láska. Domnívám se, že ji nelze jednoduše převést na biologický mechanizmus, jakoby pud. Nejde totiž jen o lásku sexuální, ale přátelskou, obětující se atd. A "milující" člověk přeci dost často jedná i proti přirozeným mechanizmům, včetně pudu sebezáchovy. Dá se třeba lidské sebeobětování (Ježíš, Sokrates, Kolbe, Palach...) vysvětlit jen z čistě materiálních zájmů, pokud bychom škrtli všechen duchovní rozměr?
Člověk je v podstatě "zvíře, uvědomující si vlastní smrt". Je to samozřejmě řečeno dosti vulgárně. Ale právě sebereflexe a vědomí smrti je to, co člověka od zvířete odlišuje. Můžeme to nazvat "racionální duší". Vědomí vlastní smrti samo o sobě je skutečně jedním z pramenů filozofie a náboženství. Jesliže člověk sám sebe zakouší jako omezenou (vědomí smrti), ale zároveň do budoucna otevřenou bytost (touha po nesmrtelnosti), toto napětí samo vyvolává otázku po smyslu života, což je jedna z fundamentálních otázek filozofie. Zároveň má tato otázka typický náboženský charakter. Tedy náboženství patří k přirozenosti člověka, je něco přirozeného. Člověk je ve své podstatě bytost radikálně otevřená transcendenci. Člověk se sám sebou nespokojí. Náboženství není něco vnějšího, co by člověk "vynalézal", ale je s ním bytostně spjato. Nakonec religionistika to potvrzuje. Jistě se musí brát v úvahu úroveň reflexe vědomím božství či absolutna v různých náboženstvích, ale to je už jiná otázka.
Otázky po smysly a vůbec duchovní záležitosti se opravdu nedají jednoduše převést na materiální rovinu. Nakonec pokusy ateistických materialistů vytěsnit náboženství naukonec vyústily v divinizaci hmoty nebo zavedení "náboženství" třídního boje, pokroku... Popřít duchovní ideál a smysl by vedl jen k životní apatii a nihilizmu ve stylu Cizince (Albert Camus). V této novele autor popsal situaci člověka, který prožívá negaci smyslu a života. Třebaže člověk může v určité situaci prožívat díky zklamání něco podobného, přece jen se domnívám, že lidé, které podávají Vámi uvedené námitky, neprožívají rozpoložení hlavního hrdiny novely (nehledě na to, že by se mohlo jednat o patologický jev).