Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Nedávno mě kamarádka zaskočila názorem, že neexistuje očistec. Mluvila prý s "lidmi", kteří se zabývají Biblí a ti trvdí, že nikde v Bibli nenajdeme nic o očistci. Nesouhlasím s ní, ale ani jí to nedokážu nijak vyvrátit. Chtěla bych proto poprosit o radu Vás. Předem děkuji za odpověď.
Odpověď:
Vaši přátelé mají pravdu: bible nikde o očistci nemluví. Ale to ještě není důvod pro to, aby byla nauka o očistci nesmyslná. Písmo není ucelený teologický systém, který by rozebíral každou otázku, ale je to svědectví života izraelského národa a prvních křesťanů. Náznak teologické nauky je sice u sv. Pavla, ale určitě není vyčerpávající. Teprve teologické spory a reflexe dalších století se pokušejí o přesnější definice a vysvětlení (otázka přirozenosti Ježíše z Nazareta, nauka o Trojici, svátosti...). Do tohoto okruhu patří i nauka o očistci.
Zkusme se na to podívat blíž. Žádná nauka "nespadne s nebe", ale je dílem dlouhého hledání a konfrontací. V tomto případě řešili teologové následující problém: K čemu je modlitba za zemřelé? Druhá kniha Makabejských (2Mak 12,40-45) mluví o přinášení oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy. Nový zákon ovšem nic k tomu jasnějšího nedodává, jen zde najdeme náznaky o možném odpuštění po smrti (Mt 5,25n; 1Kor 10-15). Výslovné potvrzení, že by modlitba za již zemřelé byla zbytečná, zde ale nenajdeme.
Rozhodujícím činitelem pro nauku o očistci byla pak eucharistická a modlitební praxe prvotní církve. Od 2. a 3. století máme dosvědčeny modlitby za mrtvé a zvyk slavit eucharistii za jejich spásu. Vzhledem k tomu, že můžeme jen stěží předpokládat, že by tato praxe byla zcestná (museli bychom zpochybnit celý biblický základ křesťanství, protože např. definitivní redakce novozákonního kánonu Písma je až ze 4. století), byli zřejmě křesťané přesvědčeni, že jejich modlitby mohou mít účinek. Totiž: jesliže je člověk po smrti již spasen, pak je modlitba o jeho spásu zbytečná. Jesliže je po smrti zavržen, pak je zbytečná rovněž. Z toho lze usoudit, že musí existovat jakýsi "mezistav", kdy člověk ještě není ve stavu blaženosti, ale postupně k němu dozrává, očišťuje se pro něj. Zde můžeme najít základ nauky o očistci. S definitivní platností o ní rozhodly 2. lyonský koncil r. 1274 (DS 856), Florenstký koncil r. 1439 (DS 1304) a Tridenstký koncil r. 1563 (DS 1820). Berme tedy učení katolické církve o očistci jako snahu o vyjádření víry v možnost dorůstání do Boží lásky i po smrti za pomoci modliteb a přímluv živých i zemřelých.
Nedávno mě kamarádka zaskočila názorem, že neexistuje očistec. Mluvila prý s "lidmi", kteří se zabývají Biblí a ti trvdí, že nikde v Bibli nenajdeme nic o očistci. Nesouhlasím s ní, ale ani jí to nedokážu nijak vyvrátit. Chtěla bych proto poprosit o radu Vás. Předem děkuji za odpověď.
Odpověď:
Vaši přátelé mají pravdu: bible nikde o očistci nemluví. Ale to ještě není důvod pro to, aby byla nauka o očistci nesmyslná. Písmo není ucelený teologický systém, který by rozebíral každou otázku, ale je to svědectví života izraelského národa a prvních křesťanů. Náznak teologické nauky je sice u sv. Pavla, ale určitě není vyčerpávající. Teprve teologické spory a reflexe dalších století se pokušejí o přesnější definice a vysvětlení (otázka přirozenosti Ježíše z Nazareta, nauka o Trojici, svátosti...). Do tohoto okruhu patří i nauka o očistci.
Zkusme se na to podívat blíž. Žádná nauka "nespadne s nebe", ale je dílem dlouhého hledání a konfrontací. V tomto případě řešili teologové následující problém: K čemu je modlitba za zemřelé? Druhá kniha Makabejských (2Mak 12,40-45) mluví o přinášení oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy. Nový zákon ovšem nic k tomu jasnějšího nedodává, jen zde najdeme náznaky o možném odpuštění po smrti (Mt 5,25n; 1Kor 10-15). Výslovné potvrzení, že by modlitba za již zemřelé byla zbytečná, zde ale nenajdeme.
Rozhodujícím činitelem pro nauku o očistci byla pak eucharistická a modlitební praxe prvotní církve. Od 2. a 3. století máme dosvědčeny modlitby za mrtvé a zvyk slavit eucharistii za jejich spásu. Vzhledem k tomu, že můžeme jen stěží předpokládat, že by tato praxe byla zcestná (museli bychom zpochybnit celý biblický základ křesťanství, protože např. definitivní redakce novozákonního kánonu Písma je až ze 4. století), byli zřejmě křesťané přesvědčeni, že jejich modlitby mohou mít účinek. Totiž: jesliže je člověk po smrti již spasen, pak je modlitba o jeho spásu zbytečná. Jesliže je po smrti zavržen, pak je zbytečná rovněž. Z toho lze usoudit, že musí existovat jakýsi "mezistav", kdy člověk ještě není ve stavu blaženosti, ale postupně k němu dozrává, očišťuje se pro něj. Zde můžeme najít základ nauky o očistci. S definitivní platností o ní rozhodly 2. lyonský koncil r. 1274 (DS 856), Florenstký koncil r. 1439 (DS 1304) a Tridenstký koncil r. 1563 (DS 1820). Berme tedy učení katolické církve o očistci jako snahu o vyjádření víry v možnost dorůstání do Boží lásky i po smrti za pomoci modliteb a přímluv živých i zemřelých.
