Otázka:
Jsem zamilovaná do jednoho kluka, ale on si po našem krátkém vztahu našel jinou slečnu. Mám ho stále ráda, ikdyž už uplynula dlouhá doba, a probrečela jsem kvůli němu nejednu noc, ale odevzdala jsem to do rukou Božích a jsem s touto situací víceméně smířená. Nedávno jsem ovšem potkala jiného chlapce a bylo mi s ním moc fajn. Zlobila jsem se sama na sebe, protože mám svého "prince" pořád ráda.
Trápí mě, že je lidské srdce tak nevěrné, a chtěla bych se zeptat, jestli mám dát svým pocitům volný průběh, a nebo proti této své "nevěře" bojovat. Potažmo se zamýšlím i nad nevěrou "skutečnou" - proč se lidé tolik scházejí a zase rozcházejí, milují a zase opouštějí?

Odpověď:
Logika lidského srdce je mnohdy naprosto odlišná od rozumu... Velmi stručně bych k tomu řekl asi tolik: nevidím velký smysl "investovat" a zachraňovat neexistující vztah. Pokud jste se se svým chlapcem rozešla, protože společná budoucnost byla nerealizovatelná, pak je tato životní epizoda skončena a nemá moc smysl se k ní vracet. To nám říká rozum. Samozřejmě city bývají odlišné. "První láska" má svou nespornou důležitost, ovšem pokud není možné, aby z jakéhokoli důvodu došla naplnění, nelze než čekat, až to přebolí. Nejedná se o "nevěrnost", o té se dá mluvit až poté, co by byl dán závazný slib. Doba seznámení má být právě dobou, kdy se zamilovaní "oťukávají", zda vůbec spolu mohou a chtějí žít. Samotná zamilovanost je pro uzavření manželství málo. A nikde bohužel není dáno, že právě ta první láska bude ta pravá. Proto se někdy lidé před manželstvím rozcházejí. Uzavřít by ho měli až v případě, že mají oba dva morální jistotu o tom, že spolu chtějí žít tak, jak říká manželský slib. A k tomuto rozhodnutí je potřeba nějakou dobu dozrávat.