Otázka:
Předkládáme světu pravdivý obraz Boha?
O Bohu tvrdíme, že je nekonečně dobrý, milující, spravedlivý, že se za nás na kříži obětoval, atd.
Ale na druhé straně, když např. některé mamince zemře dítě, říkáme, že to byla Boží vůle, Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Anebo když zemře člověk spravedlivý a užitečný na zákeřnou, nevyléčitelnou chorobu, který se modlil za své uzdravení i se svou rodinou a přáteli, říkáme, že "Pán povolal svého učedníka", tedy opět Boží vůle, záměr. Ale čím tato tvrzení můžeme doložit?
Přitom snadno můžeme doložit, že přáním Boha, tedy Boží vůlí bylo a je, aby byl ráj na zemi. Proč tomu tak není, dobře víme, netřeba rozebírat.
Když se v Lurdech stane nějaké zázračné uzdravení a dotyčný vyhlašuje, že je to Boží zásah, sejde se církevní komise, aby celou záležitost náležitě prošetřila i z lékařského hlediska. Myslím si, že je to hlavně z toho důvodu, aby se Církev nestala předmětem posměchu, kdyby se jednalo o věc přirozenou, omyl, nebo podvod.
Ale když se stane něco, co se z hlediska věcného nebo světského práva jeví jako naprosté bezpráví, např. trest smrti nevinnému, spravedlivému, či bezúhonnému člověku, a někdo vyhlašuje, že se jedná o Boží záměr, žádná komise se nesejde, asi ani neexistuje. A přitom se tím také stáváme terčem posměchu, nepochopení a odsuzování.
Samozřejmě vím, že existuje nezávislost přírodních sil, což znamená, že Bůh neřídí pohyb každého bacilu a viru v každém okamžiku, ani nedává neustále příkazy všem vlasům na našich hlavách, aby zůstaly, nebo vypadly.
Z fyziky si zase matně vzpomínám na princip neurčitosti, který nám říká, že náhoda v přírodě nejenže existuje, ale je tam přímo i uzákoněna.
Ale je toto jasné i lidem hledajícím nebo kritikům Církve?
Jestliže podsouváme nějakému člověku zlý úmysl, který nemůžeme dokázat, je to pomluva, křivé svědectví proti bližnímu svému.
Ale když něco podobného podsouváme Bohu, není to ještě o mnoho horší?

Odpověď:
Naprosto s Vámi souhlasím, že my lidé si naše vlastní názory a pohledy ospravedlňujeme "Boží vůlí" apod. Bývá to dost laciné a zjednodušující. Na druhé straně ale můžeme říct, že náš život je skutečně v Boží rukou a my si k němu nepřidáme ani minutu. V posledku se nic nemůže stát bez Božího vědomí. Ale pozor: my míváme tendenci snižovat Boha a jeho působení do řádu imanentních příčin, jako by byl jednou z částí kauzálního řetězu. Tedy člověk jako by něco rozhodl a Bůh tomu dal "razítko", že to tak může být. Nebo o tom rozhodne zvláštním způsobem přímo. - V tomto smyslu bychom zas tak jednoduše mluvit neměli. Bůh jako transcendentální příčina je původcem bytí a života. To bezesporu. Tím pádem je "v pozadí" každé události i uskutečňování Boží vůle, pro nás ovšem jednoduše nepoznatelné.
Toto téma se velmi těžko vysvětluje bez základních filozofických prostředků, ale jako taková názorná ukázka nám může posloužit SZ. Boží vůle je starozákonními pisateli vyjádřena především v události Exodu (vyjítí z Egypta) a deklarována při smlouvě na Sinaji. To jsou dva klíčové momenty SZ. Jakkoli se nám může zdát Starý zákon zmatený a někdy nepochopitelný, přece jen, viděno z jistého nadhledu, je právě velmi cenným svědectvím zápasu o víru a uskutečňování Božího záměru. Je to teologie psaná životem. Přes všechna lidská tápání dějiny Izraele neochvějně směřovaly k naplnění zaslíbení. A Izraelité měli nepochybně daleko větší schopnost vidět za přirozenými příčinami Boží působení. To nám bohužel chybí - my jsme si příliš zvykli na racionální vysvětlení a Bůh existence světa zapojen jen "okrajově" - takýsi skrytý deizmus. Ne, Bůh v rovině transcendentání kauzality jedná v každém okamžiku a situaci, vše má pevně pod kontrolou.
Osobně se nemohu příliš ztotožnit s názorem, že by Boží vůli bylo vytvoření ráje na zemi. Boží vůli je především blaženost-spása člověka, tu nemůže zajistit stvoření, ale jen Bůh. Samozřejmě je velmi důležité budovat dobré podmínky pro lidský život, ale není to vše. Ani Ježíš se nesnažil o nastolení ideálního společenství (ačkoli by to určitě dokázal), spíš vedl lidi k Otci. Pozemská vlast je a bude pouze dočasná, dokonalé štěstí nám nepřinese. Budoucnost v Boží přítomnosti bude nepoměrně lepší. Toto vědomí si velmi silně uchovával prvotní církev a bylo jedním z nosných prvků během pronásledování. Bohužel se pak v době míru člověk zaměřil spíše na zlepšování životních podmínek než na cestu k Bohu. My jsme tím velmi ovlivněni, proto tolik lpíme na pozemském životě a jeho úspěšnosti. Bohužel často na úkor vlastní věčnosti.