Otázka:
Jsem věřící dívka a je mi 16 let. Ráda bych se Vám svěřila se svým problémem a chtěla bych Vás poprosit o radu, jak se mám na svůj problém dívat. Můj problém jsou totiž pupínky na obličeji (samozřejmě
neprosím o lékařskou radu, ale o duchovní). Osobně si totiž myslím, že by bylo ode mne velmi sobecké, kdybych Boha prosila, abych dobře vypadala. Já to prostě nedokážu, když si uvědomím, jak jsou některé děti nemocné a postižené a já bych měla sobecky prosit za svoji krásu. Snažím se to brát jako svůj "kříž", který musím nést. Někdy mi ale dochází síly. Všechny moje spolužačky tyto problémy namají a já se snažím jim to nezávidět, ale někdy se tomu neubráním a prostě je mi to líto. Kožní lékařka mi předepsala už několik různých léků a mastí, ale nic mi moc nepomáhá. Věřím, že mi Bůch časem pomůže, ale je možné, že mi pupínky vydrží až do 30 let. Prosím, poraďte mi.


Odpověď:
Jen velký světec či světice dokáže říci: "Pane, nežádám zdraví více než nemoc". Věci, které od Boha přijímáme s touhou po naplnění jeho vůle nám mají pomoci přiblížit se mu. Správně si uvědomujete, že vaše problémy nejsou natolik závažné jako utrpení lidí. Můžete nejprve usilovat o krásu duše, můžete prosit o pomoc (nejen o po stránce fyzické, ale i duchovní) a můžete usilovat o zlepšení svého stavu. Nedokážeme totiž vždy odhadnout, co je Božím záměrem, ale domnívám se, že v tomto případě snad vnitřní obnova. Každý z nás má nějaký defekt, nedokonalost. Potom si představujeme, že to máme snášet; samozřejmě, ale po čase poznáme (i skrze někoho), že máme usilovat o zlepšení. A vnější snaha nás má přivést k touze po opravdové dokonalosti. Vše je tedy spíše otázkou zrání. Když se modlíme, prosíme vždy za sebe, za své starosti, a za ostatní a za jejich obtíže. Prosíme za to, co nás trápí. Náš rozhovor s Bohem nemůže být jen o druhých.