Otázka:
Dobry den. Mam dotaz tykajici se ruzence a mse. Opakovane jsem se v nekterych farnostech setkal s tim, ze v kvetnu, ale treba i v rijnu se modli desatek (posledne i cely ruzenec) jako soucast mse. Vim, ze jde o marianske mesice, ale tento zpusob se mi moc nelibi. Z nekolika duvodu. Predevsim mam pocit, ze mse je jedinecna slavnost, ke ktere neni potreba nic dodavat. Dale mi tento zpusob prijde ponekud nasilny (chces se modlit ruzenec nebo nechces, stejne budes. Znam par lidi pro ktere je dulezite pozehnani po msi, takze odejit neni snadne, navic na male vsi). Chci se zeptat, zda tyto zmeny maji oporu v misalu? A co delat s tim, kdyz se knez o techto vecech s laikem nehodla bavit a navic naznacuje, ze jeho vira je asi nejak spatna. Dekuji.

Odpověď:
Vaše otázka se asi týká situace, kdy slavení eucharistie předchází růženec. To znamená: když skončí růženec, pak teprve začíná mše průvodem kněze a ministrantů s následným křížem atd. (růženec „zakomponovaný do mše“ si totiž dost dobře nedokážu ani představit; to je ale možné s breviářem, „Denní modlitbou církve“).

Jako dost nešťastné řešení vidím v této konstelaci růženec – eucharistie tyto situace:
- růženec se začne na poslední chvíli, a tak, když skončí, hned se ozve zvonek, zahřmí varhany a začíná mše; řešením by bylo začít o pět minut dřív než obvykle, aby se těch pět oddělujících minut objevilo mezi růžencem a bohoslužbou aby tak vznikl prostor ticha pro ty, kteří se právě takto – tichem - potřebují připravit na bohoslužbu

- bohoslužba je ohlášená na 18.00, ale nic netušící návštěvník přijde a v tuto hodinu ohlášenou na slavení eucharistie najednou začne růženec, protože je holt květen nebo říjen; toto považuji za špatné a doufám, že se snad moc takových případů nevyskytuje, správně má být ohlášené např. 17.30 – růženec a 18.00 – mše (a mezitím ta jmenovaná pětiminutová pauza)

Možná důležitá poznámka pro pochopení tohoto stavu s růžencem před mší svatou: při tridentské liturgii, která byla v latině a mnozí tomu všemu moc nerozuměli, se tito mnozí často tiše nebo dokonce polohlasem modlili během mše růženec. Pak po II. vat. koncilu přišla možnost slavit v národním jazyce a růženec tedy mají lidé příležitost se pomodlit před bohoslužbou.

Chápu, že se vám tato praxe (kombinace růžence s následnou mší) nemusí líbit, protože slavení eucharistie je skutečně jedinečná slavnost a takto neoddělený růženec od eucharistie tuto jedinečnost může hatit. Plně s Vámi v tom souhlasím. Ale protože jsme každý tak trochu z jiného těsta a vyjdeme-li z toho, že před bohoslužbou je potřeba se připravit, pak každému vyhovuje jiný způsob přípravy: někdo růžencem, někdo tichem, někdo zpěvem ... Nedá se říct, že jeden způsob je lepší než ten druhý, dohadovat se, kdo je lepší katolík, argumentovat atd. Skoro bych řekl, že vyhrává v této situaci ne ten, který přesvědčí ty ostatní, ale ten, který dokáže být tolerantní, být nad věcí, respektovat jinou formu zbožnosti těch druhých a radovat se z rozdílnosti lidí a ze svobody prožívání téže víry různou formou.

Když se o takových věcech kněz s laikem nehodlá adekvátně bavit, je to jistě velká škoda (stejně tak jako když se podobně nechce bavit laik s knězem). To jsou bolesti, které existují, a je mě samotnému z nic někdy smutno. Ale přesto v této komunikaci věřím v lepší zítřky.

Mimochodem: ten Vámi zmiňovaný případ se dobře hodí k řešení pro fungující pastorační radu ve farnosti, kde se nebojuje ani nezívá, ale hledá konsensus. Mnoho takových pastoračních rad!