Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Chtěla bych se zeptat, jakým způsobem se má člověk správně rozhodovat - jestli pomocí rozumu nebo pomocí (po)citů. Jestli se dá Boží vůle vnímat city nebo rozumem. Myslím si, že city jsou něco, co se objevuje nezávisle na nás (pouze v souvislosti s okolnostmi), něco co je najednou tady a my se s tím musíme nějak vypořádat rozumem. Rozum je zřejmě něco víc "našeho", protože rozumem si umíme zdůvodnit prakticky jakékoliv naše rozhodnutí. Navíc rozum ovládáme. Jak tedy poznávat Boží vůli? Je Boží vůle to, co cítíme že je správné a k čemu nás nabádají naše po(city) nebo to co samy chceme učinit rozumem? Nebo je to soulad něčeho vnějšího (co se objevuje v citech) a našeho současného chtění (vnímaného rozumem)?
Odpověď:
Pokusím se odpovídat postupně a omlouvám se, že to bude trochu ze široka:
Chtěla bych se zeptat, jakým způsobem se má člověk správně rozhodovat - jestli pomocí rozumu nebo pomocí (po)citů. Jestli se dá Boží vůle vnímat city nebo rozumem.
Rozhodovat se paušálně buď podle rozumu nebo podle citu a s tímto si vystačit k rozeznat Boží vůle, to by někdy bylo pro nás příjemné, ale obávám se, že by to k rozumnému cíli nevedlo. Rozhodovat se má člověk především podle svědomí. Právě ono je základní instancí při našem rozhodování. Svědomí je tajemná mohutnost člověka, kterou bychom mohli charakterizovat jako „praktický úsudek, kterým člověk poznává, zda konkrétní jednání, které zamýšlí nebo právě uskutečňuje nebo už provedl, je mravně dobré nebo špatné“ (Jiljí Vladimír Příkazský: ETIKA, str. 43, Karmelitánské nakladatelství). Aby naše svědomí mohlo dobře „fungovat“ a bylo správné a citlivé, je opřené o náš rozum, vůli i cit. Je to souhra všech těchto tří sil. Někdo ale může říct: „Já si budu jednat podle svého svědomí.“ To je jedině správné řešení, ale jen do té chvíle, když to zároveň neznamená: Já si budu dělat, jak to vidím pro sebe nejvýhodněji. Pokud člověk škrtá nebo k vlastnímu prospěchu relativizuje základní morální principy, nerespektuje, že jsou zde nějaké Boží, obecně lidské a společensky stanovené zákony, pak už můžeme mluvit o svědomí laxním nebo úzkostlivém, případně „ne-vychovaném“ nebo zdeformovaném.
Myslím si, že city jsou něco, co se objevuje nezávisle na nás (pouze v souvislosti s okolnostmi), něco, co je najednou tady a my se s tím musíme nějak vypořádat rozumem. Rozum je zřejmě něco víc "našeho", protože rozumem si umíme zdůvodnit prakticky jakékoliv naše rozhodnutí. Navíc rozum ovládáme. Jak tedy poznávat Boží vůli? Je Boží vůle to, co cítíme že je správné a k čemu nás nabádají naše po(city) nebo to co samy chceme učinit rozumem? Nebo je to soulad něčeho vnějšího (co se objevuje v citech) a našeho současného chtění (vnímaného rozumem)?
Nemáme vždy před sebou situaci, kde se rozhodujeme mezi variantou mravně špatnou a dobrou. Člověk se někdy musí rozhodovat mezi dvěma samo o sobě dobrými věcmi, nebo zase jindy nezbývá než zvolit méně špatné řešení. Situace a okolnosti také naši volbu ovlivňují. Jak se potom rozhodovat? Rozumem? Citem? Jak?
Ano, máte plnou pravdu, že rozumově si můžeme zdůvodnit a tak trošku „přibrousit“ svoje rozhodnutí. Psychologie mluví o tzv. „racionalizaci“. Člověk si najde rozumové důvody, aby udělal spíš něco, co se mu hodí, než co by bylo správné, co by bylo Boží vůlí. Jenomže potíž je v tom, jakou roli tam ten rozum v tu chvíli hraje. Není totiž „na vině“ přímo on.. Rozum je zde v dané situaci spíš jen instrumentem našich nezvládnutých citů, chtění, často i neuvědomělých. Právě ten cit může v zákulisí věci komplikovat a mást člověka. A tak ten cit někdy může pomoci a jindy nemusí. Samozřejmě je velmi důležité, co rozumíme tím termínem cit.
Tedy skutečně není vůbec snadné odpovědět jednoduše na otázku, jak najít Boží vůli. Také proto je o tom bohatá literatura. Je velkou pomocí, když člověk využije tzv. „duchovního doprovázení“, najde si zkušeného „doprovázeče“ – ať už je to třeba kněz anebo někdo jiný – a spolu s ním Boží vůli hledá. Vynikající metodikou v této oblasti je tzv. „rozlišování duchů“ nebo „duchovní rozlišování“, které předkládá sv. Ignác z Loyoly a odborníky by zde měli být především jezuité. Sv. Ignác právě řeší to, když člověku napadne nějaká myšlenka, nějaký pocit, a on neví, odkud to přišlo.
Skrze duchovní doprovázení, osobní zkušenost, modlitbu, čtení Písma, vzdělání může v této oblasti vyrůst vysoká citlivost a takový člověk dokáže v hledání Boží vůle pro sebe nebo pro jiné snadněji trefit do černého. Schválně bych v této situaci nemluvil o citu (viz výše – nezvládnuté city), ale o citlivosti nebo jakési „duchovní intuici“. Ale cesta k ní bude asi delší.
Doporučená literatura:
Josef Augustin SJ: JAK HLEDAT A NALÉZAT BOŽÍ VŮLI
sv. Ignác z Loyoly: DUCHOVNÍ CVIČENÍ ( Křesťanská akademie ve spolupráci s českou provincií jezuitů 1993)
Herbert Alphonso: OSOBNÍ POVOLÁNÍ (Karmelitánské nakl. 1994)
Hans Buob SJ: DAR ROZLIŠOVÁNÍ DUCHŮ (Karmelitánské nakl. 1996)
Candido de Dalmases: OTEC A MAGISTR (Křesťanská akademie ve spolupráci s českou provincií jezuitů 1992)
Tomáš Špidlík SJ: K VYŠŠÍM VĚCEM JSEM SE NARODIL (Alverna Praha 1991, str. 160 – 164)
Tomáš Špidlík SJ: PRAMENY SVÉTLA (Křesťanská akademie Řím 1981, str. 281-290)
Stefano di Fiores, Tullo Goffi: SLOVNÍK SPIRITUALITY (Karmelitánské nakl. 1999, str. 812 – 820)
Chtěla bych se zeptat, jakým způsobem se má člověk správně rozhodovat - jestli pomocí rozumu nebo pomocí (po)citů. Jestli se dá Boží vůle vnímat city nebo rozumem. Myslím si, že city jsou něco, co se objevuje nezávisle na nás (pouze v souvislosti s okolnostmi), něco co je najednou tady a my se s tím musíme nějak vypořádat rozumem. Rozum je zřejmě něco víc "našeho", protože rozumem si umíme zdůvodnit prakticky jakékoliv naše rozhodnutí. Navíc rozum ovládáme. Jak tedy poznávat Boží vůli? Je Boží vůle to, co cítíme že je správné a k čemu nás nabádají naše po(city) nebo to co samy chceme učinit rozumem? Nebo je to soulad něčeho vnějšího (co se objevuje v citech) a našeho současného chtění (vnímaného rozumem)?
Odpověď:
Pokusím se odpovídat postupně a omlouvám se, že to bude trochu ze široka:
Chtěla bych se zeptat, jakým způsobem se má člověk správně rozhodovat - jestli pomocí rozumu nebo pomocí (po)citů. Jestli se dá Boží vůle vnímat city nebo rozumem.
Rozhodovat se paušálně buď podle rozumu nebo podle citu a s tímto si vystačit k rozeznat Boží vůle, to by někdy bylo pro nás příjemné, ale obávám se, že by to k rozumnému cíli nevedlo. Rozhodovat se má člověk především podle svědomí. Právě ono je základní instancí při našem rozhodování. Svědomí je tajemná mohutnost člověka, kterou bychom mohli charakterizovat jako „praktický úsudek, kterým člověk poznává, zda konkrétní jednání, které zamýšlí nebo právě uskutečňuje nebo už provedl, je mravně dobré nebo špatné“ (Jiljí Vladimír Příkazský: ETIKA, str. 43, Karmelitánské nakladatelství). Aby naše svědomí mohlo dobře „fungovat“ a bylo správné a citlivé, je opřené o náš rozum, vůli i cit. Je to souhra všech těchto tří sil. Někdo ale může říct: „Já si budu jednat podle svého svědomí.“ To je jedině správné řešení, ale jen do té chvíle, když to zároveň neznamená: Já si budu dělat, jak to vidím pro sebe nejvýhodněji. Pokud člověk škrtá nebo k vlastnímu prospěchu relativizuje základní morální principy, nerespektuje, že jsou zde nějaké Boží, obecně lidské a společensky stanovené zákony, pak už můžeme mluvit o svědomí laxním nebo úzkostlivém, případně „ne-vychovaném“ nebo zdeformovaném.
Myslím si, že city jsou něco, co se objevuje nezávisle na nás (pouze v souvislosti s okolnostmi), něco, co je najednou tady a my se s tím musíme nějak vypořádat rozumem. Rozum je zřejmě něco víc "našeho", protože rozumem si umíme zdůvodnit prakticky jakékoliv naše rozhodnutí. Navíc rozum ovládáme. Jak tedy poznávat Boží vůli? Je Boží vůle to, co cítíme že je správné a k čemu nás nabádají naše po(city) nebo to co samy chceme učinit rozumem? Nebo je to soulad něčeho vnějšího (co se objevuje v citech) a našeho současného chtění (vnímaného rozumem)?
Nemáme vždy před sebou situaci, kde se rozhodujeme mezi variantou mravně špatnou a dobrou. Člověk se někdy musí rozhodovat mezi dvěma samo o sobě dobrými věcmi, nebo zase jindy nezbývá než zvolit méně špatné řešení. Situace a okolnosti také naši volbu ovlivňují. Jak se potom rozhodovat? Rozumem? Citem? Jak?
Ano, máte plnou pravdu, že rozumově si můžeme zdůvodnit a tak trošku „přibrousit“ svoje rozhodnutí. Psychologie mluví o tzv. „racionalizaci“. Člověk si najde rozumové důvody, aby udělal spíš něco, co se mu hodí, než co by bylo správné, co by bylo Boží vůlí. Jenomže potíž je v tom, jakou roli tam ten rozum v tu chvíli hraje. Není totiž „na vině“ přímo on.. Rozum je zde v dané situaci spíš jen instrumentem našich nezvládnutých citů, chtění, často i neuvědomělých. Právě ten cit může v zákulisí věci komplikovat a mást člověka. A tak ten cit někdy může pomoci a jindy nemusí. Samozřejmě je velmi důležité, co rozumíme tím termínem cit.
Tedy skutečně není vůbec snadné odpovědět jednoduše na otázku, jak najít Boží vůli. Také proto je o tom bohatá literatura. Je velkou pomocí, když člověk využije tzv. „duchovního doprovázení“, najde si zkušeného „doprovázeče“ – ať už je to třeba kněz anebo někdo jiný – a spolu s ním Boží vůli hledá. Vynikající metodikou v této oblasti je tzv. „rozlišování duchů“ nebo „duchovní rozlišování“, které předkládá sv. Ignác z Loyoly a odborníky by zde měli být především jezuité. Sv. Ignác právě řeší to, když člověku napadne nějaká myšlenka, nějaký pocit, a on neví, odkud to přišlo.
Skrze duchovní doprovázení, osobní zkušenost, modlitbu, čtení Písma, vzdělání může v této oblasti vyrůst vysoká citlivost a takový člověk dokáže v hledání Boží vůle pro sebe nebo pro jiné snadněji trefit do černého. Schválně bych v této situaci nemluvil o citu (viz výše – nezvládnuté city), ale o citlivosti nebo jakési „duchovní intuici“. Ale cesta k ní bude asi delší.
Doporučená literatura:
Josef Augustin SJ: JAK HLEDAT A NALÉZAT BOŽÍ VŮLI
sv. Ignác z Loyoly: DUCHOVNÍ CVIČENÍ ( Křesťanská akademie ve spolupráci s českou provincií jezuitů 1993)
Herbert Alphonso: OSOBNÍ POVOLÁNÍ (Karmelitánské nakl. 1994)
Hans Buob SJ: DAR ROZLIŠOVÁNÍ DUCHŮ (Karmelitánské nakl. 1996)
Candido de Dalmases: OTEC A MAGISTR (Křesťanská akademie ve spolupráci s českou provincií jezuitů 1992)
Tomáš Špidlík SJ: K VYŠŠÍM VĚCEM JSEM SE NARODIL (Alverna Praha 1991, str. 160 – 164)
Tomáš Špidlík SJ: PRAMENY SVÉTLA (Křesťanská akademie Řím 1981, str. 281-290)
Stefano di Fiores, Tullo Goffi: SLOVNÍK SPIRITUALITY (Karmelitánské nakl. 1999, str. 812 – 820)
