Datum vložení: 8.1.2003
Hříchem proti Duchu svatému je však opovážlivost v předpokládání spásy bez přičinění, která zabraňuje synovskému vztahu k Bohu. Člověk tak zneužívá odpuštění, když odmítá dodržovat Boží zákon a namlouvá si, že peklo neexistuje a všichni se zachrání. (Jedni se asi škodolibě radují, že je řeč o pekle a druzí mě obviní z fanatismu, že by Bůh někoho odsoudil.)
Jinými slovy: Boží láska je to, co nacházíme v Janově evangeliu: Já jsem kmen a vy ratolesti; kdo ve mě zůstává, přináší plody - kdo nezůstane, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Jestli na místo Boha kladu EGO a předpokládám, že se spasím sám, uzavírám se tím proudu životu.
Tak závažné provinění pochází z evangelia (Mt 12;32): I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. Protože kdo zatvrzele setrvává v páchání zla a nechce se změnit, odmítá Ducha svatého jako nositele odpuštění.
Přestože jsem nevyjmenoval x bodů, kdy je to hřích, popsal jsem to snad dost jasně. Obrátit se ke Kristu a toužit po odpuštění přináší spásu. Někteří však nechtějí o hříchu slyšet. Proto není nic platné definovat cizí stav; my se musíme přičinit, aby i takový člověk poznal Krista - aby změnil své smýšlení a jednání a bylo mu odpuštěno.
Otázka:
Chtěl jsem se zeptat na jeden z 6ti hříchů proti Duchu Svatému, a sice na ten, který je definován jako "opovážlivé spoléhání se na Boží milosrdenství". Mohl by jste to trochu víc (podrobněji) rozvést, co se pod tím myslí ? Nejlépe v příkladech, ale prosím ne v extrémních (jako např. když si člověk bude vesele hřešit jak chce s tím že Bůh je přece milosrdný a odpustí mu), ale spíše v jemném rozlišování - tedy kdy se jedná o tento hřích a kdy už ne. Děkuji za odpověďOdpověď:
Na Boží milosrdenství musíme spoléhat všichni. Nikdo nemůže totiž spoléhat na svoje vlastní zásluhy - víra nedává automaticky bezhříšnost.Hříchem proti Duchu svatému je však opovážlivost v předpokládání spásy bez přičinění, která zabraňuje synovskému vztahu k Bohu. Člověk tak zneužívá odpuštění, když odmítá dodržovat Boží zákon a namlouvá si, že peklo neexistuje a všichni se zachrání. (Jedni se asi škodolibě radují, že je řeč o pekle a druzí mě obviní z fanatismu, že by Bůh někoho odsoudil.)
Jinými slovy: Boží láska je to, co nacházíme v Janově evangeliu: Já jsem kmen a vy ratolesti; kdo ve mě zůstává, přináší plody - kdo nezůstane, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Jestli na místo Boha kladu EGO a předpokládám, že se spasím sám, uzavírám se tím proudu životu.
Tak závažné provinění pochází z evangelia (Mt 12;32): I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. Protože kdo zatvrzele setrvává v páchání zla a nechce se změnit, odmítá Ducha svatého jako nositele odpuštění.
Přestože jsem nevyjmenoval x bodů, kdy je to hřích, popsal jsem to snad dost jasně. Obrátit se ke Kristu a toužit po odpuštění přináší spásu. Někteří však nechtějí o hříchu slyšet. Proto není nic platné definovat cizí stav; my se musíme přičinit, aby i takový člověk poznal Krista - aby změnil své smýšlení a jednání a bylo mu odpuštěno.
Na otázku odpověděl:
Marek Slatinský
