Odpověď:

Já osobně bych si dovolil říci, že označení "katolické" je pro tyto stránky poněkud silné slovo. "Katolický" mimo jiné znamená v jednotě s římským biskupem a biskupy vůbec. Zvláště tento poslední prvek tam dost postrádám. Jen bych zmínil, kde vlastně hledat počátek těchto názorů. Je neoddiskutovatelným faktem, že během 19. a 20. století se církev dostala do situace, ve které předtím nikdy nebyla. Za celou dobu její existence nebyl svět tak sekularizovaný, příslušnost k církvi nebyla viděna tak negativně jako za posledních 100 let. I. vatikánský koncil byl takovým pokusem zachránit stávající struktury, proto tam byl kladen důraz na hierarchii, pozici papeže, jeho neomylnost atd. II. vatikánský koncil se již k problematice postavil jinak. Vzal vážně námitky okolního světa a snažil se na ně novým způsobem odpovědět. Neuzavřít se v ghettu, ale více se otevřít. Je pravda, že někteří tak trochu naivně očekávali, že hned po koncilu přijde vytoužená změna pozice církve jako mávnutím proutku. Ovšem to se nestalo. Navíc některé nešťastně praktikované "otevření se světu" jako třeba v Holandsku přineslo značné rozčarování.

A tak se část katolictva upnulo k minulosti: "II. Vatikán byl omyl, pokus, který nikam nevedl, je třeba se vrátit před něj a nastolit to, co tu bylo dříve." Druhá, ta větší část katolictva, říká: "II. Vatikán je přelomem v chápání víry a křesťanství, který otevřel cestu k novým pohledům. Teď záleží na nás, jak se myšlenek, které naznačil, dokážeme chytit, rozpracovat je a uvést do života. A k tomu je zapotřebí delší doby a skutečného poctivého nasazení." Já osobně jsem stoupencem tohoto druhého směru, protože pokládám za nemožný "návrat do minulosti". Těch 40 let po koncilu nelze vymazat, patří do historie církve a my z nich žijeme. Kromě toho si myslím, že není až tak velký rodíl mezi počtem věřích před koncilem a po koncilu. Možná je procento zápisů v křestních matrikách nižší, ale to ještě bohužel nic nevypovídá o skutečné víře populace. Většina našich prarodičů chodila dříve do povinného náboženství. Znamenalo to, že skutečně věřili? Pokud ano, kam se případně jejich víra ztratila?

Vůbec nechci posuzovat, zda byla víra před koncilem lepší než po něm. Jen chci poukázat na to, že před i po něm byli lidé věřící a nevěřící, jen tito poslední nebyli dříve tak "okatí". Návrat do minulosti je jistě pro mnohé velmi lákavý a mnoho lidí, hledajících vnější jistoty, se v něm samozřejmě shlédne. Do jisté míry je to jen "zromantizování" toho, co bylo, vyzdvihnutí nějakého prvku na ideál a pomíjení toho negativního či dnes již nepoužitelného. Bohužel to nemívá dlouhé trvání, nebo alespoň zatím všechny pokusy řešit krizi tímto způsobem ztroskotaly.

Současná katolická církev má velmi široký záběr, jsou v ní jak ti, kdo se odvolávají na starou tradici, tak ti, kteří hledají nové cesty. A tito v žádném případě nechtějí škrtnout, co tu bylo, ale na tom pozitivním stavět dál, ne jen konzervovat. I když zastánci těchto dvou kupin mají odlišné názory, ještě to neznamená, že by vedle sebe nemohli pokojně koexistovat. Alespoň naše kolej v Římě hostí několik Američanů a Němců, kterí jsou zastánci starého ritu. A žijeme vedle sebe pokojně ve vzájemném respektu, ač se naše názory v některých věcech liší. Je ale zřejmě českým specifikem, že se každá rozdílnost bere jako záminka k bojům. Alespoň stránky www.katolikrevue.cz, posbírané z nejrůznějších zdrojů, se tváří dosti agresivně. Najdete tam toho málo, co by bylo pouze klidným výkladem názorů a nebylo zároveň filipikou proti stávající praxi většiny církve. Je to zřejmě dědictví z dob minulých, alespoň si to nedokážu jinak vysvětlit, že cítíme potřebu neustále bojovat proti vnějšímu nepříteli. Abychom si udrželi svou identitu, je třeba nějakého "nepřítele" najít. Má to totiž jeden "příjemný" efekt: když se zabývám tím, co ti druzí dělají špatně, nezbude mi čas zabývat se sebou, bojovat sám se sebou.

A z jakého důvodu by třeba tridenstký ritus mše byl tím jediným platným? Z Písma? Tam se o něm nepíše. Z rozhodnutí Magisteria? To neskončilo Tridentským koncilem. Z Tradice? Ta není Památkový úřad, že by měla jen konzervovat a uchovávat v nezměněné podobě. Tradice je něco živého, co roste, prohlubuje se. Mše existovala a byla platná i před Tridenstkým koncilem a nepoužívali při tom tridenský ritus.
Osobně se mi zdá, že i zastánci "starých tradic" na www.katolikrevue.cz z pokoncilního vývoje těží daleko víc, než se domnívají. Nebo si myslíte, že by dříve mohli takto "beztrestně" zveřejňovat své názory rozcházející se s oficiálním učením? Obávám se, že ne.
Autoři www.katolikrevue.cz se sámi definují jako "tradičně smýšlející katolíci, kteří nejsou spojeni se žádným církevním hnutím". Rád bych tomu věřil. Ovšem podle obsahu a odkazů mám bohužel pocit, že se jedná o myšlenkové spojení s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., které není ve společenství s Katolickou církví. Proto jsem zapochyboval označit je jako katolické... Ale čtenáři to mohou posoudit sami.

Je mi jasné, že budu prohlášen za "nebezpečného bludaře", a někteří by mě nejraději viděli na hranici (nemyslím státní, tu jsem už překročil a doufám, že se nebudu muset vracet, ale že ČR přijde do Evropy za mnou). :-)) Byl jsem požádán, abych se k této problematice vyjádřil, tak jsem tak učinil...

S tímto názorem se ztotožňují i ostatní členové teamu www.katolik.cz.

----------------
Pro vysvětlení:
Většině katolíků bude zřejmě známá osobnost francouzského arcibiskupa mons. Marcela Lefebvra, který je znám svou kritikou a nesouhlasem se závěry II. vatikánského koncilu. Důvod shrnul mons. Lefebvre těmito slovy: „Abychom zachovali neporušenou víru nám předanou křtem, musíme se postavit proti duchu II. vatikánského koncilu a reformám, které inspiroval. Falešný ekumenismus v liturgii, v nových vztazích církve a světa, v pojetí církve samotné, jež je počátkem všech inovací koncilu, přivádí církev k vlastní zkáze a katolíky k odpadu ve víře…“ (citováno z dopisu mons. Lefebvra adresovaného Svatému otci z 2. června 1988). Mons. Lefebvre založil v r. 1970 Kněžské bratrstvo sv. Pia X., jež se vracelo k „tradičnímu učení“ před koncilem a shromažďovalo kněze a řeholníky odmítající reformy. Pro neustále odmítavý postoj byl mons. Lefebvre papežem Pavlem VI. r. 1976 zbaven úřadu. Ačkoli mezi mons. Lefebvrem a Bratrstvem na jedné straně a Svatým stolcem na straně druhé byly názorové rozdíly, přesto zůstávali stále ve společenství katolické církve. 3. října 1984 bylo Kongregací pro liturgii povoleno za jistých podmínek používání tridentského ritu. Mons. Lefebvre spolu se svými přívrženci však nepřestal proti II. vatikánskému koncilu ostře vystupovat.
Ve dnech 12.–15. dubna 1988 se setkali teologové a právníci z Kongregace pro nauku víry a Bratrstva, aby společně zpracovali dohodu mezi Svatým stolcem a Bratrstvem. Dokument podepsali 5. června kardinál Ratzinger a mons. Lefebvre. Tento poslední jménem Bratrstva vyjádřil věrnost Katolické církvi a Římskému biskupovi, prohlásil, že přijímá nauku 2. vatikánského koncilu obsaženou v Lumen Gentium 25, zavázal se, že se vyhne polemice vůči II. vatikánskému koncilu a na něj navazujícím reformám, uznal platnost mše a svátostí slavených podle ritu obnovené liturgie II. vatikánského koncilu a slíbil, že se podřídí disciplíně dané kodexem církevního práva z r. 1983, kromě výjimek, které jsou Bratrstvu uděleny. Zároveň mělo být Kněžské bratrstvo sv. Pia X. uznáno jako Společnost apoštolského života papežského práva s vlastním statutem, ve kterém bylo dovoleno používat „starý ritus“, sloužit veřejně bohoslužby a podílet se na duchovní službě, papež měl podle návrhu jmenovat budoucí biskupy pro Bratrstvo z jeho členů. Zároveň měla být pro potřeby Bratrstva zřízena v Římě komise, kde by Bratrstvo mělo dva členy.
Jakkoli slibně tato dohoda vypadala, následující vývoj všechnu snahu o smíření a jednotu zhatil. Hned druhý den po podpisu dohody zaslal mons. Lefebvre dopis kardinálu Ratzingerovi, ve kterém naléhal, aby byl nový biskup pro Bratrstvo vysvěcen 30. června. Zároveň dodal, že pokud Svatý stolec jeho žádost nevyslyší, přistoupí k biskupskému svěcení bez souhlasu Stolce. Následovala série dopisů, nové setkání kardinála Ratzingera a mons. Lefebvra. Svatý otec byl ochotný podle návrhu Bratrstva jmenovat nového biskupa s tím, že by se biskupské svěcení mělo konat 15. srpna 1988. Mons. Lefebvre znovu trval na 30. červnu a požadoval vysvěcení dalších tří biskupů a nadpoloviční většinu členů Bratrstva v budoucí římské komisi. Následovala další série dopisů, ovšem k dohodě nedošlo. Prohlášení mons. Lefebvra o věrnosti katolické církvi a římskému biskupovi z 5. května nebyla zřejmě než planá slova.
Problém se vyostřil ve středu 15. června 1988, když mons. Lefebvre veřejně oznámil svůj úmysl vysvětit 30. června čtyři biskupy bez svolení papeže. Na druhý den předsedové Biskupských konferencí Německa, Francie a Švýcarska prosí svého spolubratra v biskupské službě, aby odstoupil od svého rozhodnutí a nezpůsobil nenapravitelné škody. 17. června napsal prefekt Kongregace pro biskupy monitum mons. Lefebvrovi, ve kterém jej upozorňuje, že by v případě takového svěcení propadl spolu s nově vysvěcenými biskupy exkomunikaci podle kán. 1382 CIC 1983. Zároveň jej naléhavě žádá a zapřísahá, aby znovu zvážil svůj úmysl. Ještě 29. června zaslal kardinál Ratzinger mons. Lefebvrovi telegram, ve kterém jej „pro lásku ke Kristu a k církvi“ prosí, aby na druhý den upustil od svěcení.
Veškerá snaha však byla marná. 30. června 1988 vysvětil mons. Marcel Lefebvre spolu s mons. Antoniem de Castro Mayer bez souhlasu Apoštolského stolce čtyři biskupy – byli to Bernard Fellay, Bernard Tissir de Mallerais, Richard Williamson a Alfonso de Galarreta. Následující den 1. července je vyhlášena exkomunikace nad všemi čtyřmi nově vysvěcenými biskupy i nad oběma světiteli podle kán. 1364 §1 a kán. 1382 CIC. Zároveň je postoj mons. Lefebvra označen jako schizma – rozkol – a kněží a věřící jsou vybízeni, aby se k rozkolu nepřidávali, jinak by sami upadli do exkomunikace. 2. července píše Jan Pavel II. apoštolský list Ecclesia Dei, ve kterém s bolestí hodnotí nezdar snahy najít s mons. Lefebvrem společnou řeč. Tímto listem je ustanovena i papežská komise Ecclesia Dei. Ta má ve spolupráci s biskupy umožnit, aby kněží, seminaristé a společenství, kteří byli nějakým způsobem vázáni na Bratrstvo založené mons. Lefebvrem a kteří chtějí zůstat ve společenství s katolickou církví, měli možnost se do církve začlenit a zároveň si uchovat staré duchovní a liturgické tradice. Protože Bratrstvo sv. Pia X. se po exkomunikaci a schizmatu mons. Lefebvra ocitá samo mimo společenství Katolické církve, zakládá komise Ecclesia Dei kněžskou společnost apoštolského života papežského práva Kněžské bratrstvo sv. Petra, které si uchovává výsady dané původně Bratrstvu sv. Pia X. a zároveň je v plném společenství s Katolickou církví. Všechny další instituty diecézního práva, jež chtějí zachovat tradiční ritus, spadají pod pravomoc této komise.
Stručně se dá tedy říci, že zatímco Kněžské bratrstvo sv. Petra je součástí Katolické církve, Kněžské bratrstvo sv. Pia X. založené mons. Marcelem Lefebvrem do společenství církve nepatří a veškerá sebehodnocení jako „pravá katolická církev“ jsou nepravdivá. V posuzování „pravověrnosti“ laických hnutí tradičních katolíků je třeba zkoumat, ke kterému Bratrstvu se myšlenkově hlásí.

Pozn.: Velkou část historických dokumentů týkajících se schizmatu a exkomunikace mons. Lefebvra včetně dopisů mezi ním a Svatým stolcem najdete: Enchidirion Vaticanum. Documenti ufficiali della Santa Sede, sv. 11. (1988-1989), EDB Bologna 1991 nebo v Acta Apostolicae Sedis (příslušných ročníků), Libreria editrice Vaticana. Zajímavé dobové svědectví a názor jednoho z předních teologů 2. vatikánského koncilu přináší Y. CONGAR, La crise dans l’Eglise et Mgr Lefebvre, Les Editions du Cerf, Paris 1976.