Odpověď:

Nechci se pouštět moc daleko do tak nesnadné a obšírné oblasti, kterými jsou lidské obavy, strachy a úzkosti. I já sám se někdy, tak jako Vy, samozřejmě tážu: z čeho pramení moje obavy. Snad se dá ale říci, že když se nám aspoň částečně podaří identifikovat zdroj strachu, zbavit ho trochu jeho neurčitosti a neuchopitelnosti, pak jsme udělali výrazný krok dopředu. Ten zdroj bude ale hodně individuální (často pochází z neuvědomělého stádia našeho dětství), proto se na otázku nedá snadno odpovědět. Někdy ten původ rozpoznáme z trochy zkušenosti, někdy díky lidem, kterým jsme se rozhodli svěřit. Pokud je ten strach ale nezvladatelný, je to věc pro odborného psychologa. Psychology bych rozhodně neřadil mezi čaroděje – a Vaše vyjádření stejně byla spíš nadsázka a trochu legrace - a hypnóza, pokud je prováděná odborně a pokorně, může přinést své výsledky.

Snaha úplně se zbavit strachu by byla jistě nepřiměřeným očekáváním a popřením toho, jak to se zranitelným člověkem ve skutečnosti je.
Mezi nejvýznamnější autory, kteří se zabývali v psychologii otázkami strachu a úzkostí, je Fritz Riemann. Několik myšlenek z jeho knihy ZÁKLADNÍ FORMY STRACHU (vydal Portál, 1999) možná aspoň trochu osvětlí hledání v této oblasti, hledání, které s Vámi asi nějak sdílí každý z nás:

Strach patří nevyhnutelně k našemu životu. V dějinách lidstva se setkáváme se stále novými pokusy, jak zvládnout strach, jak jej zmenšit, překonat nebo spoutat. Jednou z našich iluzí je, že je možné žít život beze strachu; strach patří k naší existenci a je odrazem našich závislostí a našeho vědomí vlastní smrtelnosti. Můžeme se pouze pokusit rozvinout síly působící proti němu: odvahu, důvěru, poznání, moc, naději, pokoru, víru, lásku, které nám mohou pomoci, strach přijmout, vyrovnat se s ním, stále znovu nad ním vítězit.

Strach se objevuje vždy tam, kde se nacházíme v situaci, které jsme nedorostli nebo ještě nedorostli. Každý krok našeho vývoje, našeho zrání je spojeno se strachem a úzkostí, protože nás vede k něčemu novému. Všechno nové, neznámo, co musíme dělat nebo prožívat poprvé, obsahuje vedle kouzla nového, potěšení z dobrodružství a radosti z rizika také strach a úzkost. Existují tedy zcela normální, věku a vývoji přiměřené úzkosti, které zdravý člověk prodělá a překoná a jejichž zvládnutí je důležité pro další vývoj.

Fritz Riemann vychází ze čtyř typů osobností, kterým odpovídají čtyři základní formy strachu:

1. Strach ze sebeodevzdání, prožívaného jako ztráta „já“ a závislost (schizoidně zaměřená osobnost).
2. Strach ze sebeuskutečnění, prožívaného jako nezajištěnost a jako izolace (depresivně zaměřená osobnost).
3. Strach z proměny, prožívaného jako pomíjivost a nejistota (nutkavě zaměřená osobnost).
4. Strach z nutnosti, prožívané jako definitivnost a nesvoboda (hystericky zaměřená osobnost).

Podrobně a zajímavě v knize popisuje jednotlivé formy, k tomu nabízí různé konkrétní příklady konkrétních lidí. Autor shrnuje v závěru knihy tyto pocity úzkosti a je jasné, že jejich nové a nové překonávání a vyvažování je pro nás krokem vpřed:

Každého z nás potká strach ze sebeodevzdání – pocit ohrožení naší existence, našeho osobního životního prostoru nebo integrity naší osobnosti. Neboť každé důvěřivé otevření se, náklonnost, můžeme cítit jako ohrožení, protože pak jsme zranitelnější.
Každý se také setká se strachem z uskutečnění já, z individuace, jemuž je v jeho různých formách společný strach z osamělosti. Znamená totiž vybočení z bezpečí pospolitosti. Čím více se stáváme sami sebou, tím se můžeme cítit osaměleji.
Každý se také svým způsobem setkává se strachem z pomíjivosti; stále znovu a znovu nevyhnutelně prožíváme, že něco končí. Čím pevněji si chceme něco podržet, zachovat, tím více podléháme tomuto strachu, jehož různé formy prozrazují jednoho společného jmenovatele: strach z proměny.
A každého nakonec potkává i strach z nutnosti, z přísné a tvrdé definitivnosti.

Jak je to s vírou a modlitbou jakožto lékem na strach? Mají tu sílu?
Boží slovo a naše zkušenost nás nenechává na pochybách:

Hospodin je můj pastýř ... I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. (Žalm 23)
Toto svědectví člověka žijícího před několika tisíci lety potvrzuje, že víra v Boží blízkost nás osvobozuje od strachu. Tím silnějším, co přemáhá strach není něco, nějaké metodika, zaklínadlo, modlitbička, ale Osoba. Není to tedy nějaký mechanismus, psychologická technika, ale víra v tuto Osobu – Hospodina, společenství s Ní. Vždy znovu a znovu.

Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji. (Lukáš 22, 41-44)
Strach se nedá z našeho života vyeliminovat. I Ježíš – Bůh i člověk – ve své lidskosti zažil úzkost z mašinerie zla, ze smrti, osamocení, z nepochopení od druhých. I on zápasil a modlil se. Spolu s Ním můžeme zažívat, jak nám Bůh dodává síly a odvahy jít dál.

Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.“ (Matouš 28, 10)
Poselstvím Velikonoc – Ježíšovým vítězstvím nad smrtí, hříchem - je zde dán mocný důvod k překonání strachu. Prý je v Bibli víc jak 365 krát řečeno: Neboj se! Záchrana člověka stála Ježíše mnoho: utrpení a vlastní život. Opravdu - člověk je vykoupen za velmi vysokou cenu. Myslíte, že by si Bůh nechal člověka jen tak vytrhnout z ruky? Nikoli – máme v Božích očích velkou cenu, a jen tak se nás nevzdá! Vědomí, že jsme pevně v Boží ruce, že nejsme odkázáni jen sami na sebe, může pomoci rozptýlit naše obavy a strach.

Láska nezná strach; pravá láska strach zahání. (1 Jan 4,18)
O tomto řešení tedy nakonec svědčí Jan. Nelze snad vyjádřit výstižněji. A protože je realistou, mluví zde nikoliv o řešení „rychle a levně“, ale mluví o procesu („zahání“, „vyhání“, nikoli „odstraní“, „vygumuje“).

Na závěr ještě něco parádního, co vyjadřuje Paolo Coelho v knize Pátá hora:

ODVAHA JE STRACH, KTERÝ SE MODLÍ.