Odpověď:

Jakou roli má podle církve v životě křesťana psycholog?

O nějakém církevním dokumentu, který by zvlášť pojednával o roli psychologie v křesťanství, nevím (třeba někdo opraví mou neznalost v diskusích). Církev celkově respektuje autonomii jednotlivých vědních oborů.
Osobně bych řekl, že role psychologa v životě křesťana bude hodně podobná jako u každého člověka. Je dobrou a potřebnou službou. Často bude zřejmě křesťan jako každý jiný člověk hodně váhat, jestli tuto službu teď potřebuje a využije, zároveň může asi stejně jako každý jiný danou profesi všelijak problematizovat v různé intenzitě oprávněnosti těchto pochyb. Protože často chce kus odvahy vyhledat takové služby a někdy ti, kteří to nejvíc odmítají, to zároveň nejvíc potřebují. Psychologie má díky své košatosti i svá úskalí, ale přece ani teologie není žádná líná řeka.
Konkrétně může psycholog křesťanovi pomoci například v jeho neurotických potížích (někdy třeba i nábožensky podbarvených), v nějaké krizové situaci nebo v traumatickém stavu, v jeho vážných potížích v manželství, v jeho snaze lépe porozumět sobě a svým motivům (zážitkové skupiny, psychoanalýza, poradenství) atd.

Nestačí moje víra na vyřešení osobních problémů?

Pokud ano, díky Bohu. Mnohé zkušenosti ale ukazují, že tomu tak vždy není. Víra v osobního Boha je pro nás často řešením různých problémů, má úzdravnou moc, dokáže člověka postavit na nohy. Někdy jsme ale tak „vyřízení“, že se musíme stejně obrátit na někoho, kdo nás podpoří, otevře nám možnosti, které nevidíme. A jestli takto někoho vyhledám, třeba i psychologa, může právě toto být projev mé víry (víru v lidi, kteří pro mne mohou být Božím požehnáním), protože křesťanská víra má silnou společenskou rovinu.
To, že si rozmyslím, kterému psychologovi svěřím svoje potíže, je pochopitelné. Stejně totiž budu přiměřeně ostražitý tehdy, když se o něčem podobném chci bavit s někým v rodině nebo s knězem. Zároveň je i mnoho trendů v současné psychologii a psychoterapii a ne každá může být pro daného člověka dobrá.

Vždyť mnohá staletí žádný psycholog nebyl.

Psycholog a psychologie jakožto profese a samostatný obor jsou tu opravdu teprve relativně nedávno. Dlouhá staletí psychologie byla součástí filosofie. Zrození psychologie jakožto vědního oboru je možné klást ale až do 19. století, kdy se výrazně odděluje od filosofie a vymezuje se vůči pojmu „duše“. Přesto i za tu dobu se v psychologii událo mnoho věcí a dnes není v takovém napětí vůči filosofii, ale také vůči teologii, konkrétně spirituální teologii, jako tehdy. Jsou mnozí, kteří ve své osobě oba obory spojují vzděláním i praxí (Anselm Grün, Michael Marsch, Henri J. M. Nouwen, Henri Boulad, Tomáš Halík a další).
Stejně jako neplatí, že před ustavením první katedry českého jazyka nebyla čeština, podobně je to s psychologií. Určitě byli jedinečnými psychology nejen filozofové – akademici, ale třeba mnozí pouštní otcové, mniši nebo takoví nějací „obecní mudrcové“ během staletí. Dobře znali člověka, jeho vnímání, myšlení, jednání, emoce, postoje, motivy. A co třeba Ježíš sám? Pro předpokládaná nedorozumění: Věřím Ježíše jako Boha, člověka, Spasitele, jediného kněze Nového Zákona… ale ten doktorát z psychologie bych mu dnes dal také.

Kdy se má obrátit katolík na psychologa?

To není snadné rozhodnout, záleží to na míře nezvládání vlastních potíží (pominu-li případy, kdy nejde o potíže). Obecně tehdy, když si se svými potížemi už neví rady (nebo raději dřív). A to právě vždy není snadné rozlišit. Takový workholik třeba nebude mít čas to řešit, neurotik bude mít možná strach, člověk s poruchou osobnosti se bude považovat sám za nejlepšího psychologa. Pokud jsme ale nositeli uvedených a jiných diagnóz jen v přiměřené míře – tedy jsme vcelku normálními lidmi, kterých je asi většina – pak pokud nás k psychologovi nepošle lékař nebo jiný odborník, pak je to na našem zvážení, nebo nám mohou pomoci blízcí lidé, když nás vidí, případně když se jim s něčím svěříme.
V otázce je možná skrytě vyjádřena ještě jiná věc. Katoličtí křesťané někdy neví, jestli se obrátit na kněze, nebo na psychologa. To by bylo asi na dlouhé povídání a v konkrétních případech to někdy sám nevím, asi proto, že jde vždy především o ČLOVĚKA a ne o nějaké jeho úseky. Pokud se ale lidé třeba obrátí na kněze, který je profesionál, zná svůj obor a zároveň meze svého oboru, pak v případě jasnějšího poznání, že uvedené potíže nejsou jeho kompetencí, pošle dotyčného do správné péče. A obráceně by to mělo platit stejně.

Spolupracují efektivně psychologové se zpovědníky?

To nevím. Na teologických fakultách se to při přípravě budoucích kněží určitě podporuje. Ale rezervy tady nějaké zřejmě budou.
Opět jenom pro případ nedorozumění: Samozřejmě pokud jde o zpovědníka, ten je vázán zpovědním tajemstvím, takže záležitosti ze zpovědi spojené s nějakou konkrétní osobou v žádném případě nemůže probírat s nějakým psychologem, třeba něco jako takové lékařské konsilium. U kněze by ta efektivita měla spočívat spíš v odpovídající znalosti z psychologie a psychiatrie (doporučuji i nějaký sebezkušenostní skupinový výcvik) a schopnosti v případě přesahu vlastních kompetencí poslat daného člověka k jinému odborníkovi. Případně u něj hledat radu. Věřím, že spolupráce v těchto oborech se bude rozvíjet.

Existuje oficiální dokument pojednávající o úloze psychologa v životě katolíka?

Nevím o oficiálním církevním dokumentu, který by zvlášť pojednával o úloze psychologa v životě katolíka. Určitě jsou ale přímo nebo nepřímo zmínky o psychologii v dokumentech, především zaměřujících se na výchovu (např. Optatam totius, Pastores dabo vobis) a ve vyjádřeních papeže při různých příležitostech. II. vatikánský koncil např. říká v konstituci Radost a naděje toto: „Pokrok v biologii, psychologii a v sociálních vědách poskytuje člověku nejen možnost lepšího poznání sebe, ale také mu pomáhá, aby použitím technických metod přímo ovlivňoval život společenských celků,“ (GS 5), a o něco dále: „Nejnovější psychologická studia podávají hlubší vysvětlení lidského jednání.“ (GS 54)

Obecně je literatura v této oblasti velmi rozsáhlá, namátkou jen pár titulů:

- Stefano de Fiores, Tullo Goffi, ed.: Slovník spirituality (Karmelitánské nakladatelství) – viz. obsáhle pojednané heslo PSYCHOLOGIE (a spiritualita)
- Přehled psychologie (nakl. Portál)
- Pavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník (nakl. Portál)
- Robert L. Moore, ed.: C. G. Jung a křesťanská spiritualita (nakl. Portál)
- Larry Crabb: Osobnost člověka (nakl. Návrat domů)
- Herbert Alphonso: Osobní povolání

A na závěr malá citace z posledně jmenované knihy od Herberta Alphonsa, vynikajícího indického teologa, znalce duchovního doprovázení, duchovních cvičení:

„Jako student psychologie a spirituality jsem byl vždy přesvědčen, a stále jsem se v tomto přesvědčení utvrzoval, že obě disciplíny – vlastně oba světy – nesmějí být nikdy od sebe odlučovány. Oba jsou niterně a organicky spjaty, stejně jako přirozenost a milost. Podle mne je spiritualita nejvyšší, nebo nejhlubší úroveň psychologie, záleží na tom, z které strany se na ně člověk dívá.“