Odpověď:

Jak sám Merton píše, jeho první křest proběhl v anglikánské církvi a druhý podmínečně v církvi katolické. Podmínečně znamená, že kněz při obřadu říkal: „Nejsi-li pokřtěn, já Tě křtím…“ Nemá-li církev jistotu, že první křest proběhl platně, křtí se právě tímto způsobem anebo alespoň v tomto smyslu. Podobně byli nedávno „znovu“ svěceni na kněze kněží z tzv. skryté církve, u nichž si církevní autorita nebyla jistá platností prvního svěcení.

Co se týká Mertonova případu, překvapuje mě, že někdo mohl pochybovat o platnosti anglikánského křtu, ale koneckonců to ještě nebyla z katolické strany doba ekumenicky příliš otevřená. Křest je tedy možný vždy jen jeden.

Co se týká Vašeho druhého dotazu, zda má obnova křestního slibu charakter očištění od hříchu jako svátost smíření, odpověď je jednoznačná: obnova křestního slibu není svátostí, proto nemůže být řádným prostředkem k očištění od těžkého hříchu. Jestliže bychom však otázku rozšířili, tedy zda má tento obřad kající, i když nesvátostný charakter, byl by to zajímavý námět pro vědeckou liturgickou diskuzi. V liturgickém textu doprovázejícím obřad obnovení křestního slibu se prosba za odpuštění hříchů nevyskytuje, ale na druhou stranu kropení lidu, které se zde provádí, mívá obyčejně v církvi jednoznačně kající charakter. To je však spíše akademická debata, kterou by nemohla ospravedlnit touha rozškatulkovat všechny součásti naší liturgie, ale jen upřímné přání hlouběji poznat její povahu a zákonitosti.