Odpověď:

Mohu říci k obojímu jedno: posouzení z morálního hlediska je negativní.
Prostředek i cíl "darování" spermatu není přípustný. Člověk poskytuje plodivou schopnost jiným způsobem než podle Stvořitelova plánu. A umělé oplodnění / asistovaná reprodukce jsou techniky k dosažení lidského početí odlišným způsobem než pohlavním spojením muže a ženy. Prostě mimo - zásah supluje manželský akt. Kdo poskytuje spermie nebo "pronajímá" dělohu, ztrácí soudnost asi stejně jako ten, kdo se věnuje prostituci. Další problematikou je také náročnost postupu při "klinických" těhotenstvích a časté potraty. V těchto případech dochází k tak moderní záměně otázek po funkčnosti místo smyslu. Technická civilizace dělá, co je možné a neřeší, co se má dělat.

Techniky, které štěpí spojení rodičů zásahem nějaké osoby cizí manželskému páru (darování spermatu nebo vaječné buňky, propůjčení dělohy), jsou těžce amorální. Takové techniky (inseminace a umělá oplodnění od jiného dárce) porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná a kteří jsou spojeni manželstvím. Zrazují výlučné právo manželů stát se otcem a matkou jeden prostřednictvím druhého.
Tyto techniky (inseminace a umělé homologické oplodnění), prováděné uvnitř manželského páru, snad nepůsobí takové škody, ale zůstávají mravně nepřijatelné. Oddělují pohlavní úkon od aktu plození. Akt, kterým počíná existence dětí, už není úkonem, kterým se dávají dvě osoby jedna druhé, nýbrž úkon, který svěřuje život a totožnost embrya moci lékařů a biologů a zavádí vládu techniky nad původem a určením lidské osoby. KKC 2376-7

Morálka požaduje rozlišit právo na styk, které patří k manželství, od práva na dítě, které odporuje ideji dítěte jako daru. Dítě však na početí, zrození a výchovu ze strany rodičů právo má. K právu člověka na život patří právo na důstojný vznik života, kterému odporuje umělé oplodnění. Donum vitae