Odpověď:

V tomto případě se mísí dva poměrně blízké vjemy: svědomí hodnotící hříšné jednání (což je třeba i lež) a vědomí vnímající chybné jednání (v takovém případě omyl). Pokud pošlu turistu na špatnou stranu, budu si to také "vyčítat" - já vím, že to přirovnání pokulhává, ale mám zkušenost jen s druhým případem. Raději tedy k bojování.
Když svým svědomím člověk zhodnotí určité řešení jako špatné (což je vždy úmyslné zabití nevinného), on to přesto udělá, bude to pořád svým svědomím vnímat jako špatné. Rozkaz v tomto případě skutečně nehraje významnější roli.

Ovšem zabití v sebeobraně znamená prvotně bránit sebe / svůj život. To mohu udělat i za cenu, že druhému uškodím. Není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých; protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých. (T.Akvinský) Církev uznává právo národů na tzv. obrannou válku, aby chránili své obyvatele. Zachovat obecné dobro společnosti vyžaduje, aby byl nespravedlivý útočník zneškodněn. (Katechismus) Jenže i v tomto případě odporuje zabíjení lidské podstatě. Dříve kvůli vědomí nesprávnosti takového jednání vojáci konali přísné pokání (jeden z letců, kteří shodili atomovou bombu na Hirošimu prý odešel kvůli výčitkám z genocidy do kláštera), což pokládám za podstatné i dnes: bojovat v extrémním případě, ale nepřestat prosit a hledat cesty pokoje.

Křesťanství nehlásá pacifismus či falešnou smířlivost; mohu se bránit, pokud mě někdo škodí a také pokud někdo škodí těm, co se sami bránit nemohou. Rozhodně však nemohu napadnout ty, co nebojují, vzdávají se či jsou vězněni. Jistě mě bude mrzet i ztráta života mladého rekruta, který byl v boji na straně agresora. Ale nejde o přestoupení, ani vyjímku z Božího zákona. Musel jsem v nezbytné obraně použit sílu k dosažení klidu. Proto jí lze užít jen pokud má smysl a nepřekračuje meze - neobsahuje nenávist vedoucí ke mstě. A o tom je Ježíšovo přikázání. Láska k nepřátelům milujte ty, kdo vás nenávidí je vyjádřením toho, že mám rád druhého, ačkoliv z toho nemám žádný prospěch; a hlavně postoje nitra odpovídajícímu jednání (není rozpor mezi neubližováním navenek a nesnášenlivostí uvnitř). Pokud však mám přímo škodu (a to zvláště jde-li o ohrožení života, který je nejvyšší pozemskou hodnotou ), je třeba tomu zamezit. Člověk usiluje o to ubránit si své dobro; takovým jednáním přece nešíří zlo, ale hájí dobro. Ježíš to řekl ve smyslu, že nestačí jen neubližovat, ale také se nelze hněvat. Když ho však udeřili před veleknězem, sám se podle možností (a klidně) bránil jaktože mě biješ?