Odpověď:

Z Vaší otázky není zřejmé, zda také ke svatému přijímání chodíte jen jedenkrát za měsíc. To by, myslím, byla škoda. Ale k odpovědi - je jasné, že moje možnosti poznat na dálku Váš problém jsou omezené. Přesto několik myšlenek. K duchovnímu životu patří nejen období nadšení, ale i období jistého chladu. Zásadní je, zda nám onen chlad vadí, anebo zda nám v podstatě vyhovuje. Pokud nám vadí, je normální součástí našeho duchovního vývoje. Boží milost proniká hlouběji do našeho srdce a má probudit jeho hlubší vrstvy. Přechodné období je vždy dobou určitých otřesů a rozpaků. Je tedy třeba především vytrvalosti a pokoje. Je také možné, že nás Bůh volá k hlubší formě modlitby, ne snad k množení jednotlivých proseb, ale naopak k jistému umlknutí. Pocit lhostejnosti vůči Ježíši pak můžeme prožívat také jako podíl na situaci tohoto světa, který je lhostejný vůči tomu, který "přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali". Podobáme-li se tomuto světu ve svých pocitech, ale přesto se jim nepoddáváme, jsme také schopni lépe pro tento svět o naší naději hovořit. Že se Váš pocit dotýká zvláště svatého přijímání, je skutečně jedinečnou výzvou k duchovnímu zápasu: Bůh proměněný v kus chleba a doušek alkoholu je nebetyčné bláznovství, které skutečně není jednoduché přijmout. Ale komu dá Bůh toto tajemství uvidět, ten náhle dostává klíč k pohledu na celé působení našeho Pána ve světě: přiblížil se nám natolik, že už jej ani nejsme schopni vidět. "Vždyť je to tesař!" Je příliš blízko. Slovy jedné písně: Nehleďte vzhůru, Pán je zde u nás.