Odpověď:

Nedávné papežovo vyjádření (takové předprázdninové slovo mladým) se odvolává na mučednictví Marie Goretti, která chránila svoji čistotu: pravé štěstí vyžaduje odvahu a ducha obětavosti, odmítnutí všech kompromisů se zlem a postoj osobního nasazení. "Nestoudnosti" mohou lákat, ale nemohou člověka naplnit. Radost je totiž v konání toho, co je správné. Špatné nemůže přinést člověku pravé potěšení. Ani nelze oponovat, že ve věcech "lásky" nejde o nic zlého; že nikomu neškodím; nikomu neubližuji - Copak se jde do pekla kvůli lásce? Sexuální výjevy jsou ponižující vzhledem k důstojnosti člověka. Dokonce si můžeme klást otázku do jaké míry je srovnatelné využití osob pro dosažení vlastního potěšení se zneužíváním celých národů pro zájmy velkých organizací? (A přitom antiglobalizačních demostrací je tolik!) Jak se to liší; jestli vůbec?

Pro dospívající jde o největší pokušení; ale právě proto, že jsou mladí, mají chtít maximum. Snad bude někdo zkoumat, zda se skrývá za tím nepříjemným slovem "oběť" jediný způsob, jak nalézt štěstí. Ono to říká samo Písmo: Blahoslavení čistého srdce. Blahoslavení jsou blažení, šťastní! Ne uspokojeni či toužící po nových zážitcích, ale blahoslavení. Nejde o nějaké nařízení čistoty, ale o otázku, zda umíme milovat. Zda směřuje naše jednání k vlastnímu uspokojení anebo k obětavé lásce. Takto položený problém se ukazuje jako krásnější i náročnější cesta - učit se milovat pravou láskou.

Morálka hodnotí pornografii krátce a výstižně: ukazuje třetím osobám skutečné nebo předstírané sexuální úkony, které patří do intimní sféry dvou lidí a přesazuje všechny účastníky do fiktivního světa. Motivem je primitivní potěšení a zdroj nedovoleného zisku.

Jestli jsou nějaké výzkumy a odborná pojednání ze strany sociologie, to přiznám, že nevím. Hlubší pojednání je možné skutečně hledat až z opačného konce - o ctnosti čistoty. V knihkupectvích je k dostání Výzva k čistotě od A.J. Christopha. Autor vyzývá křesťany bez rozdílu konfesí k účasti na "antisexuální kultuře", projevované jejich životní praxí, protože pouze živý příklad má cenu, nikoliv stále opakované proklamace a připomínání papírových zásad. Autorovy myšlenky mohou někomu znít hodně idealisticky, nerealisticky. To on dobře ví, brání se však slovy: Pokud se bojíme žít podle Kristových příkazů, kdo tedy podle nich má žít?