Odpověď:

Snad není možné vidět něco špatného na tom, že ji psali muži. Kvalita literatury přece nesouvisí s pohlavím (a nelze rozlišit, třeba autorem Káji Maříka je spisovatelka „Háj“), a když tak přemýšlím, jestli vůbec znám nějakou antickou spisovatelku, kromě Sapfó mě nikdo nenapadá. (Přece však nějaké existovaly :-) Navíc u Písma je prvotním autorem Bůh, a proto je mužská otázka vedlejší. Co bylo Bohem zjeveno a je v Písmě svatém obsaženo a vyjádřeno, bylo zaznamenáno z vnuknutí Ducha… původcem je Bůh, neboť všechny knihy byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého, a jako takové církvi předány. (Dei verbum 21)

Bibli říkáme slovo Boží, protože lidé zapsali to, co jim Bůh sděloval. Obsáhli podle svých schopností a v závislosti na dobovém poznání pravdu o Bohu, která má být dostupná všem. To, že ji psali či opisovali muži, se jeví jako přirozené, neboť ji mohli zaznamenat a předávat jen vzdělanci při chrámu. Z procesu však ženy nebyly vytlačeny; vyprávění musel někdo předávat. Tzv. inspirace je však problém víry - bez ní není možné přijmout, že Bůh stojí za Biblí.

Ačkoliv netrvají třeba rituální požadavky, neznamená to, že Starý Zákon odložíme jako lidské dobové zvyklosti. Bůh vedl lidi v tom, co mají napsat. Dbal na to, aby nepsali nesmyslné věci, a připravoval je na dokonalou smlouvu (pomocí předobrazů) v Ježíši Kristu. Sice nediktoval, ale Duchem svatým inspiroval pisatele. Základem pojetí inspirace je víra - víra v Ježíše Krista, vtělené Boží Slovo. A rovněž je nutné předeslat, že bez přijetí inspirace a neomylnosti by společně prožívaná víra byla téměř nemožná. Vždyť garantem pravdivého obsahu Bible a správného učení Církve je a musí být Bůh. To, co nám Ježíš předává, by nemělo smysl, pokud by apoštolsky psaná tradice neodpovídala jeho učení. A stejně tak možnost, že by sbor biskupů v čele s papežem tvrdil o něčem, že je správné chování, a přitom nebylo. Bůh zaštiťuje pravdu, kterou sděluje, a také dobro, ke kterému vede. To, co my označujeme jako Boží slovo a posvátné Písmo, je lidsky psaný dokument, ale zároveň způsob, kterým Bůh promlouvá a oslovuje lidi. Pojednává o tom podrobněji např. sv. Tomáš, potvrzuje to encyklika Spiritus Paraclitus Benedikta XV. - prvotním autorem je Duch svatý. Další encyklika (Lva XIII.) Providentissimus Deus odmítá možnost chyb. A když jsme u odkazů - Divino afflante Spiritu Pia XII. vyzývá k prohloubení studia literárních druhů; je totiž třeba rozlišit, co je obsahem poselství a co je pouze formou. Semitské pojetí se vyznačuje nedostatkem historické přesnosti a kritického zpracování užitých materiálů, překrýváním různých pramenů i přeháněním a vyzdobováním podle lidové fantazie.

Myslím, že nejlepší odpovědí je Písmo otevřít; jedině četbou můžete poznat, že k vám skutečně promlouvá Bůh. V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. (DV 21) Postojem literárního badatele budete pořád hledat, kdo , kdy a kde co napsal. Ale ta "posvátnost" nepřistupuje dodatečně, naopak předchází a provází sepisování toho, co Bůh chtěl, abychom poznali. I mýty byly do Knihy knih zahrnuty s teologickým záměrem a Bůh "dohlíží", aby jejich smysl byl pravdivý.

Rozumářům bych poradil ještě toto: porovnejte dva úryvky, které komentují biblické texty - vybral jsem namátkou, co mě v nedávné době zaujalo (cituji doslova):
Četli jste starý zákon? Že né? Tak si ho pročtěte! Co říkate na tí nesmysly? Snád tomu i věříte? Kde jste poděli zdravý rozum?
x
Židé a křesťané však na rozdíl od dnešních liberálů a konzervativců přijímají společenskou smlouvu nikoli jako jednotlivci, ale jako zcela pospolití tvorové. Naše úmluva s Bohem vytváří božsky ustavené lidské společenství, které sice není samo o sobě dokonalé, vypovídá ale o dokonalém království božím.
Vedle víry máme rovněž zmiňovaný zdravý rozum. Ten velí přidržet se rozumného a třeba i vznešeného výroku mudrce než výkřiků neandrtálce vztahujících se k témuž. Proto i já, díky své (:-) inteligenci (dané Bohem), se přidržím toho pozitivního pohledu na Písmo (také dané Bohem).