Odpověď:

V zásadě bych s Vaším názorem souhlasil. Představa církve jako organizace diktující, jak se má žít, je opravdu scestná.
Navázal bych na Vaši poznámku o hodnotném životě a kvalitních mravních normách: máte pravdu, ovšem muselo by dál specifikovat:
1. co to je hodnotný život
2. jaké to jsou kvalitní mravní normy
3. na čem se takové normy zakládají.

Hodnotný život vidí jinak člověk v 5 letech, v 15 letech, ve 20, ve 40, 60, 80 letech. Třeba jen samotné stáří či osobní zralost má vliv na to, o jaké hodnoty člověk usiluje (ne jen o nich mluví, ale skutečně za nimi s plným nasazením jde), a to nemluvím o rozdílnosti kultur, dějinných etap apod. Hodnota musí být stálá, aby mohla být hodnotou, to co trvá jen přechodně, hodnota není. Kolikrát se tzv. největší hodnota života změní. Brzy zjistíme, že se v hodnotách neumíme orientovat, že vlastně ani nevíme a neumíme, jak dojít blaženosti. Tato lidská neschopnost dojít k naplnění života (spásy) je teologicky označena jako „dědičný hřích“. Podle Zjevení si tuto slepotu člověk způsobil sám tím, že odmítl Boží vedení (viz obrazný příběh o selhání člověka v ráji v Gen 3). Důsledkem je nejistota v přesném určení cíle a správných prostředků. Myslitelé nejrůznějších náboženství se snaží o nalezení nejvyšších hodnot a prostředků, jak jich dosáhnout. Vedle lidského hledání pak máme v oblasti náboženství ještě jinou cestu: a to když Bůh sám vychází člověku vstříc tím, že se zjevuje – dnes mluvíme o Božím Zjevení dochovaném v písemné podobě – Bible. Tam najdeme informace jednak o tom, k čemu je člověk stvořen a poslán, tedy v čem spočívá hodnota člověka, jednak to, jak této hodnoty dosáhnout, čili základní mravní normy (Desatero [Dt 5], dvojí přikázání lásky [Mk 12,29-31], blahoslavenství [Mt5]). Je tam jasně řečeno, že tyto normy se nezakládají na konsensu člověka, ale jsou Bohem dané tak, aby vedly k blaženosti lidstva.

Jestliže přijmeme tuto odpověď na naše otázky 1-3, pak je dobré si povšimnout ještě i jiné věci. Boží zjevení nikde nevede k individualizmu, tedy aby člověk žil jako soukromník, ale je to vždy pozvání pro společenství. Ve SZ byl osloven a vyvolen izraelský národ, NZ jde dál a míří ke všem lidem. Ti, kdo Boží oslovení přijmou, mají tvořit Boží rodinu, Společenství Pána (řec. ekklesia kyriaké) = církev. My jsme dnes v pokušení vidět církev jen jako jakousi instituci, která přikazuje a zakazuje. Jenže církev netvoří jen biskupové, papež, kurie, dokumenty, ale je to především společenství lidí, které uvěřilo v Krista jako Božího syna a snaží se žít podle Božího zákona. Ani tomuto společenství se za těch 2000 let existence nevyhnut proces institucionalizace, ostatně každé lidské společenství mu dříve nebo později „podlehne“, nebo se samo rozpadne. Zbraní proti trvalému zinstitucionalizování a zkostnatění jsou reformní hnutí, která se snaží poukázat na kořeny a vrátit se k původnímu směru. Příkladem takové reformy současnosti je 2. vatikánský koncil a snaha jednotlivých národních církví o synodalitu.

Přítomnost církve v životě křesťana je dle mého názoru opravdu nezbytná. Člověk se vírou a křtem hlásí do rodiny Božích děti a v této rodině se učí žít, nachází tam trvalé hodnoty a jejich základ. A toto společenství věřících společně míří k naplnění života. Vím, že někomu se zdá existence církve přebytečná a nedokáže se s ní ztotožnit. Důvody mohou být různé: neznalost o církvi, představa církve pouze jako instituce, zklamání ze života církve v důsledku chybného, bohužel často zažitého výkladu svatosti jako bezchybnosti, negativní osobní zkušenost se členy církve apod. Důvody jsou různé a pokud pramení z nesprávného života členů církve, tak i politováníhodné. Ale jak praví jeden mudrc: „Hlupák nad chybami naříká, moudrý se z nich poučí…“ Nenechme se chybami odradit, snažme se z nich poučit a vidět cíl.