Odpověď:

Je to starobylý křesťanský zvyk, který má vyjadřovat, že Kristus je pro nás pravým sluncem, tím, kdo osvěcuje, dává život a je zdrojem energie. Lidé měli dříve ve svém soužití s přírodou hlouběji zažitý zvyk spojovat s východní zeměpisnou stranou naději a očekávání, což se projevilo nejenom při stavbě chrámu, ale i při křestních obřadech, které používaly symboliku východ-západ k vyjádření dobra a zla.

V kostelích, kde se dříve sloužila oběť mše svaté na oltáři přímo u východní st?ny, a to vždy jen ráno (večerní mše svaté se nesloužily), to byl jistě důležitý prvek. Koneckonců liturgie by měla v sobě vždy obsahovat něco z těchto hlubších symbolik, které se nemění podle nálady, ale které naopak určitou náladu mohou vyvolat. V mnoha národech byla také Slunci připisována božská moc, proto bylo pro křesťany důležité připomenout si, kdo je jejich pravým Sluncem. O kostelech se také říká, že jsou "orientovány", tedy "zvýchodněny"(podle "oriens", lat. = vycházející, východ). Veškerá orientace vychází od východu, od jitřenky, od Slunce, a pro nás od Krista. Dokonce pro některé východní křesťany, pro nás (více než pro nás) není prostředkem k vyznání pravé víry jen slovo, ale i gesto a symbol, je naše rezignace na tento starobylý zvyk nepochopitelná.