Odpověď:

Hebrejština skutečně původně neměla písmena pro samohlásky; proto Boží jméno zapisovala písmeny JHVH (JHWH). Toto jméno souvisí s kořenem slovesa být a překládá se jako "Jsem, ktery jsem" či "Jsem jsoucí". Později se v hebrejštině objevila tzv. punktace, tedy něco na způsob naší diakritiky, kdy malé grafické značky (tečky) určovaly, jak které slovo číst. Tato skutečnost vychází z toho, že hebrejština (jako i další semitské jazyky) je jazykem introflexivním, tzn. "skloňování" probíhá uvnitř slova; význam určují kořenové souhlásky (tzv. radikály), zatímco změna samohlásek určuje změnu pádu, čísla či rodu.
Židé se však obávali, aby neurazili Boha nevhodným vyslovením jeho jména (aby "nebrali Boží jméno nadarmo"). Nakonec dospěl vývoj k tomu, že Boží jméno směl vyslovit pouze velekněz, a to jen jednou za rok - o svátku Jom Kippur. Při předčítání Bible byly pro Boží jméno používány opisy, např. Elohim (Bůh) či Adonaj (Pán, Hospodin). Jejich punktace (tedy samohláskové poznámky) se pak začala psát i k zápisu jména JHVH, aby předčítající věděl, že má Boží jméno nahradit opisem. Výslovnost "Jahve" je nejpravděpodobnější rekonstrukcí na základě hebrejských jmen (např. Jeremiáš - v originále Jirméjáhu - znamená "Bůh vyvýší"). Chybná výslovnost "Jehova" vznikla nejspíše na základě nepochopení náhradní (opisné) punktace; takřka s jistotou lze říci, že tato rekonstrukce není správná.
Autor odpovědi je filolog