Odpověď:

Každá látka i výšivka má líc a rub, a my musíme přiznat, že se i naše myšlení může pohybovat jen jakoby na rubu – že totiž nemůžeme proniknout do Božích záměrů, ale jen něco nedokonale vypozorovat. Proto se máme vždycky pokusit dospět k poznání ze dvou stran.
Rovněž taková úvaha může vést z opačného konce, že Bůh nám dává k rozhodnutí celý život (je to tedy i k osobnímu dozrávání ve vztazích), ale mohl by se spokojit právě jen s jedním okamžikem. Vždyť i ona věčnost, skutečně neporovnatelná, nebude pro nás dlouhou dobou, ale budeme v ní žít jako v jednom jediném okamžiku a neustálém „teď“.
To, co prožíváme nyní, není čas zkoušky, zda jsme hodni (to není nikdo); je to čas rozhodnutí jako doba podané ruky – není to limit na splnění úkolu.

Nechci a nemohu psát k této věci příliš, abych to celé více nekomplikoval. Jenom, že to "zatracení" není dílem náhody – nedopatření - neschopnosti; nýbrž pyšného odmítnutí Boha. Proto by ty největší "muka" měl zakoušet Bůh, že ho obyčejný tvor odmítl.
Jelikož naše štěstí tam nebude plynout ze společenství anebo přátelství s lidmi, ale ze vztahu se samotným Bohem, nemůže být narušeno. Od něj bude vycházet úplná blaženost, kterou nic neumenší. Protože nás nic nemůže oddělit od lásky Kristovy, nemůžeme o ni přijít ani pro jakési spojení s jinou osobou.