Odpověď:

Dá se říci, že jste se touto otázkou „trefil“ do problému, který je v současné době v teologii (alespoň fundamentální) velmi diskutován. Ve hře není ani tak všemohoucnost Boží, jako spíše otázka, zda Boží všeobecný spásný záměr implikuje, že mají být všichni křesťané. Jinými slovy: jestliže chce Bůh spasit všechny lidi, znamená to, že se musí být pokřtěni? Je ještě ospravedlnitelná existence jiných náboženství, když vrchol Božího Zjevení představuje právě křesťanství? Jaký je vztah mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími?
Konkrétně otázku spásy nekřesťanů řešil již 2. vatikánský koncil: v konstituci Gaudium et spes můžeme číst: „Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh.“ Stále tedy platí, že spása přichází jen a pouze skrze Krista (Mt 20, 28), on je totiž jediný prostředník mezi Bohem a lidmi (1Tim 2, 5), každý člověk je tedy povolán, aby se k tomuto tajemství připojil. Církev na základě Ježíšových slov (Jan 3,5) nezná jiný způsob spásy než víru a křest. Přesto tím neuzavírá dveře před „tajemným způsobem zjevným pouze Bohu“, jak spasit i ty, kdo křest nepřijali. Nejedná se o popření věty „Mimo církev není spásu“, jako spíš o poznání způsobu, jak jsou lidé k církvi, tedy ke společenství vykoupených, přivtěleni. My známe křest jako viditelné znamení včlenění do církve, ale de facto ani křest nám ještě spásu s jistotou nezaručí, stále je zde hrozivá svoboda člověka Boha v posledku odmítnout. Na druhé straně je ovšem otázka, zda je křest skutečně jediným prostředkem přivtělení k církvi, a tím ke spáse. Zjevně není. „Každý člověk, který hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho církev. Dá se předpokládat, že by tyto osoby projevily výslovnou touhu po křtu, kdyby poznaly, že je nezbytný“ (KKC 1260).
Zatímco otázka spásy nekřesťanů je fakticky vyřešená (nakonec o ní přes všechny naše soudy, úsudky a představy rozhoduje jen a pouze Bůh), zůstává otevřený problém vztahu křesťanství a nekřesťanských náboženství, hodnoty nekřesťanských náboženství, způsobu mediace vykoupení apod. Doba globalizace nám s sebou přinesla daleko intenzivnější vědomí plurality různých náboženství, daleko více si uvědomujeme jejich blízkost a vliv. Např. před nějakými 20 lety jsme třeba i Islámu pouze věděli, že existuje, dnes o něm slyšíme mnohem více. Stejně tak některá východní náboženství byla dříve spíše romantickou hudbou zdaleka, dnes se s různými skupinami setkáváme i u nás. A často tak nastává problémem soužití různých náboženství na jednom místě. Postmoderní kultura s sebou přinesla takřka systematickou relativizaci hodnot, takže jakýkoli nárok na absolutnost a jedinečnost je principielně odmítán. Důsledkem je i snaha společnosti o popření nároku křesťanství na jedinečnost cesty ke spáse. Námitka současné kultury se dá formulovat asi těmito slovy: „Dobře, vy křesťané máte svou představu Boha, svůj způsob spásy. Ale ty nesmíte vnucovat ostatním. Každý má právo na svou představu, nakonec každé náboženství je svým způsobem pravé a nabízí člověku spásu. Není pouze jeden Mesiáš, ale je jich více, záleží na člověku, která cesta mu bude více vyhovovat.“
Je pochopitelné, že tato teze vyprovokovala v křesťanství diskusi a nutnost odpovědi. Ty, odpovědi či názory, jak hodnotit náboženský pluralizmus, jsou v důsledku tři: První je tzv. pluralizmus, který v podstatě souhlasí s námitkou postmoderní kultury a každému náboženství přičítá stejnou hodnotu. Druhý názor – tzv. exkluzivizmus – tvoří protipól: „Pouze křesťanství (u některých ještě „pouze katolická církev“) je nositelem pravdy a vede ke spáse. Ostatní náboženství jsou lidské výtvory, které vedou k zatracení. Spaseni budou pouze křesťané.“ Hlavní proud katolické teologie se neidentifikuje ani s první ani s druhým názorem, ale jde cestou tzv. inkluzivizmu: elementy pravdy vlastní křesťanství jsou obsaženy i v dalších náboženstvích; Ježíšova oběť přesahuje viditelné hranice církve a křesťanství a zasahuje i členy jiných náboženství. A teologové nyní diskutují nad tím, jaký je vztah křesťanství a dalších náboženství, jakou roli hraje Kristus jako prostředník spásy v nekřesťanských náboženstvích atd. Otázky ještě nejsou vyřešeny, tak nechme teology debatovat. Magisterim k této debatě rovněž přispělo svým dílem: vůbec první otevření této otázky najdeme už před 2. vatikánským koncilem u teologů jako K. Rahner, H. de Lubac, R. Guardini, J. Daniélou; koncilní otcové pozitivně hodnotili roli nekřesťanských náboženstvích v deklaraci Nostra Aetate (r. 1965). Nemůžu opomenout český příspěvek na tomto poli z pera tehdejšího děkana teologické fakulty Lateránské univerzity v Římě prof. Vladimíra Boublíka, z jehož pera vyšla jedna z prvních pokoncilních studií na toto téma s názvem Teologia delle religioni, svůj podíl na místě profesora fundamentální teologie tamtéž přinesl i prof. Karel Skalický. Dalším důležitým momentem bylo modlitební setkání zástupců světových náboženství v Assisi (r. 1986), prohlášení Mezinárodní teologické komise Křesťanství a náboženství (r. 1996), deklarace Dominus Jesus (r. 2000). V současné době by bylo příliš ukvapené dělat nějaké závěry, já sám jsem zvědavý, jak se debata bude vyvíjet dál, takže se necháme společně překvapit a mezitím můžeme tyto otázky sami rozmýšlet a diskutovat.