Odpověď:

Spalování či zpopelňování mrtvol je vedle vystavení či pohřbení jednou z kulturních zvyklostí. Navíc se mohou mezi sebou vzájemně kombinovat jako uložení popela do země či jeho rozptýlení do okolí.
Poslední osud tělesné shránky má odpovídat jednak požadavkům úcty vůči zesnulému, jednak nezbytné hygieně pozůstalých. Hřbitovy však nejsou nikterak nebezpečnými pro svoje okolí; jen kremace znemožňuje dodatečné soudní šetření. Církev ve výjimečných případech spálení tolerovala (u epidemií, válek, amputovaných údů, Indů). Upřednostňováno je však „uložení k poslednímu odpočinku“, a to nejen kvůli násilnému zničení v ohni s ohledem na lidské city; je tomu tak i z důvodů křesťanského pojetí, že smrt neznamená pro tělo zničení, nýbrž jakýsi spánek před konečným vzkříšením. Jde tedy o větší respekt, symboliku, kterými věřící začali lišit od zvyklostí pohanů.
„Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nezakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporující křesťanské morálce“ (CIC 1176 § 3). V tom případě by nemohl být účasten kněz.