Odpověď:

Abychom nalezli správnou odpověď na tuto jasně formulovanou otázku, bude nezbytné porovnat několik hledisek. Všeobecné pokyny k Římskému misálu uvádějí za dovolením k podávání pod obojí způsobou „pokud nehrozí nebezpečí zneuctění svátosti nebo nesnadné provedení pro velké množství účastníků či z jiných důvodů“ (IGMR 283). Skutečným důvodem upuštění od praxe pod obojí (běžné v římské církvi do XII.století) je úcta (ukapávání, uchovávání přebytků), lze říci i nezájem věřících (strach z epidemií) a potlačování utrakvistického bludu (od století XV.), že bez přijetí Krve se nepřijímá vše, jako by v hostii bylo pouze Tělo a v kalichu pouze Krev. Což v podstatě znamená vyjadřovat, že v Eucharistii není přítomen Kristus živý jako ve slávě nebes, ale mrtvý, neboť skutečným oddělením těla a krve nastává smrt.
Dvojí konsekrace – hostie a kalichu, která vyžaduje následné přijetí knězem, je nezbytná pro mystické zpřítomnění a obnovení Kristovy oběti jako oddělení Těla a Krve. (CIC 927) Ne však tak přijímání. I výraz „jíst tělo a pít krev“ označuje Ježíšovu přítomnost a eucharistické přijetí celé životní skutečnosti, která tělo a krev zahrnuje. Zároveň tak příhodně vystihuje hostinu s pokrmem a nápojem. Ježíš však nemůže být rozdělen, proto je pod oběma způsobami přítomen cele tělem, krví, duší a božstvím. Pokud po přijetí Těla následuje přijímání Krve, nejedná se o něco jiného, dalšího, lepšího, stejně jako v případě podání velké či malé hostie, úlomku, jen hostie či jen kalichu. Jistým dokladem je označení se za jen chleba: „Já jsem chléb života... kdo ho jí, bude žít...“ (Jan 6,48nn.)

Svatý otec žádá, „ať duchovní správcové poučí věřící, že podle katolické víry i pod jednou způsobou se přijímá celý a úplný Kristus jako pravá svátost... a že církev má moc při udělování svátostí, s ohledem na měnící se okolnosti, určovat to, co by lépe vyhovovalo úctě ke svátostem a prospěchu těch, kdo je přijímají“. Tak je následně vyvstalá otázka zodpovídaná právem a povinností církve. Přesto lze dále uvažovat, zda je zde vhodnější aplikovat „nebe a země pominou, ale má slova nepominou“, nebo „co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi“ :-).
Dnes se jeví jako příhodné zdůraznění přijímání, ovšem tyto věci do značné míry záleží i na věřících. Z praktické stránky bych měl několik poznámek. Například namočený kvašený chléb neumožnil na Východě rozvinout adoraci založenou na uchovávání Eucharistie. Je vedle uchování i obtížné přijmout větší množství zbylé krve Páně. Ono totiž i podávání z kalichu namáčením je pouze symbolické, protože nedochází k „pití“. Jestliže již samotné podávání do úst působí obavy z hygieny, což teprve napití při použití jednoho kalichu? Reformované užití kelímků nevystihne ani jednotu, ani eucharistickou úctu. Proto závěr poněkud narušuje jednoznačnost vámi položené otázky. Naopak z toho vychází, že současná situace snad nejlépe odpovídá (ačkoli nedokonale) nárokům. Postupně se častěji užívá kalicha – ale zde je nutné stejnou měrou více zdůrazňovat úctu, které se již hostii nedostává; a v malých společenstvích (kterých bohužel přibývá) se může podávat tak, aby všichni jedli jeden chléb a pili z jednoho kalicha.

Končím s váháním, abych nevzbudil zdání „biblického ping-pongu“ a takové lehké obhajoby, ale právě jednoznačné odsuzování může být výrazem poukazu na cizí třísku.