Odpověď:

Dotaz mám spíše já: proč to vyvozujete z této věty?

Církev svým právním předpisem stanovuje, že svátost svěcení může platně přijmout pouze pokřtěný muž (CIC 1024). Sice ten muž má čtyři P :-) ale k platnosti tu není mnoho omezení, na které by měla církev spravující svátosti právo. Požadavky jsou další: Ke svěcení se připustí pouze ti, kteří podle moudrého rozhodnutí vlastního biskupa nebo příslušného vyššího představeného, po zvážení všech okolností, mají neporušenou víru, jsou vedeni správným úmyslem, mají náležité znalosti, mají dobrou pověst, jsou mravně bezúhoní, osvědčili se ve ctnostech a mají další vlastnosti, tělesné i duševní, vhodné pro přijetí svátosti svěcení. (CIC 1029) Uvádím tyto předpisy, aby poukázal na prvotní: muž má být vhodný a nikoliv, že má jít o vhodnou osobu = muže; jako by ženy byly nevzdělavatelné. I z dalšího je patrné rozlišování, ale nikoliv rozdělení kvůli ponižování: Zatímco se všeobecné kněžství věřících uskutečňuje v rozvoji křestní milosti, v životě víry, v naději a lásce, životě podle ducha, služebné kněžství slouží všeobecnému – je zaměřeno na rozvoj křestní milosti všech křesťanů. (KKC 1547) Kdybychom zašli do extrému a situaci si představili: muži jsou kněžími, ženy kněžkami, k čemu bychom si pomohli, když dochází (patrně nejen k vzájemným sňatkům, ale hlavně) vzájemné soutěživosti, která degraduje svátost! Různé revoluce se již pokoušeli “vylepšovat” Boží zákony - například desetidenním týdnem – ale proti jeho řádu se nic neosvědčilo.

A hlavně, proč to tak je? Svátosti pochází od Krista, který povolal apoštoly. Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům: je to tedy svátost apoštolské služby. (KKC 1536) Nikdo v církvi si nemůže osobovat právo povolat ke kněžství ženu, jelikož to neudělal její zakladatel. (Musím podotknout, že nekatolické farářky nejsou kněžky, ale kazatelky; ale ani u anglikánů nemůže napodobení obřadu působit účinky svátosti – asi jako kdybych já jmenoval ústavní soudce.) Nejde zde vůbec o kulturní problém (navléknout ženu do ornátu), nýbrž teologický (stavět ženu do osoby Krista pronášejícího při obětování “toto je moje tělo”). Proto může Kristovu roli převzít jen muž. Biblicky je taková volba podložená poslední večeři s Dvanácti, kterým Kristus říká: “To čiňte na mou památku” a dále “hlásejte / odpouštějte hříchy”. Svědčí pro ni i tradice; a zastává ji magisterium Prohlašuji, že Církev nemá žádným způsobem možnost udělit kněžské svěcení ženám, a že tento výrok je konečně závazný pro věřící celé Církve. (Ordinatio sacerdotali Jana Pavla II.)
Lze snad diskutovat teologický problém, ale porozumět nelze bez vztahu k Bohu.



K obraně apoštola Pavla: Biblický komentář označuje část veršů 14. kapitoly listu Římanům za postpaolinskou interpolaci. Navíc text stanovuje, že v církevním společenství má mlčet ten, kdo má dar jazyků, ale nemá vykladače. Mluvit nemají ani více jak tři proroci a také ženy. Zase je zde učiněn výběr (5 osob) ze společenství, aby zůstal při modlitbě řád a klid. Ačkoliv apoštol zdůrazňoval rovné postavení, přece odmítl ženě právo prorokovat ve společenství a nepovolil vyučování ve shromáždění; to však vyrůstá z její ne-kněžské úlohy.

K obraně učitele církve Ambrože : Autorem biblického komentáře je tzv. Ambroziaster; on sám proslul především oslavou panenství - vynikající kazatel, básník, liturg i pastýř, neboť první, co udělal po zvolení biskupem bylo, že rozdal všechen svůj majetek chudým.

---------------------------------------------------------------------------------------------
Ale ještě pár takových útočných mailů, a dám Ambrosiasterovi za pravdu :-) Ale, abych odlehčil vaší rozhořčenosti, přidám malou legraci. Nejmenovaný prezident se ptal nejmenovaného kardinála, jak je to s tím svěcením žen. Ten opáčil příslovím: “Běda mužům, kterým žena vládne”, ale dostal to zpět od jiné ženy: “A co fokoláre, pane kardinále?” :-) Mariánská úcta, nekonečno řeholních řádů, i fokoláre dokládají, že v církvi nejsou ženy tolik opomíjeny, jak se nás snaží přesvědčit.