Odpověď:

1) Předeslal bych, že žárlivost nemusí být hříšná, ale může být naopak projevem lásky. Myslet si, že žárlivost a např. manželství se vylučují, by byl omyl. Co by asi řekla žena, jejíž manžel by jí řekl: "Já na tebe vůbec nežárlím, můžeš si dělat, co chceš..." Těžko by to považovala za láskyplné vyznání, spíš si bude myslet, že mu na ní nezáleží, že ji už nemá rád. Od této "laskavé žárlivosti" je třeba odlišit "chorobnou žárlivost", která druhého svazuje a činí z něj své vlastnictví, využívané k vlastnímu dobru, nikoliv k jeho.
Boží "žárlivost", jak se s ní setkáváme v Písmu, je ještě trochu na jiném stupni, než je ta lidská. Lidské chování i lidská láska jsou vždy poznamenány jistou dávkou egoizmu (ne ve špatném smyslu slova) - miluji druhého člověka, protože i mne samotného to obohacuje... Zatímco Boží láska je ta, která se dává. Bůh je plnost a nepotřebuje být ke své dokonalosti obohacen jiným. To, co dává, dává zdarma. Takovou lásku popisuje sv. Pavel v 13. kapitole prvního listu do Korinta. Tím, že si Bůh zamiloval svůj lid, učinil z něho své vlastnictví a jen tak se ho nevzdá. Být v Božím vlstnictví není pro člověka omezení, ale naopak veliká výhoda. Máme tím jistou záruku. že pokud my sami se od Boha nevzdálíme, on nás neopustí určitě. A i když my se vzdálíme, bude jako pastýř hledající ztracenou ovci...

2) Výraz SATAN je hebrejského původu, do řečtiny se překládá slovem DIABOLOS - ďábel. Nejedná se o vlastní jméno, ale popis činnosti. Řecky "dia-ballein" znamená "rozdělit, rozdvojit, pomluvit, klamat, obvinit". Z toho "diabolos" je: "ten kdo pomlouvá, obniňuje, rozděluje, pokouší". Původní jméno bytosti, kterou jsme zvyklí nazávat "Ďábel", je "Luciferos". Když Ježíš označuje Petra jako "satana", myslí tím "pokušitele": snažil se totiž vnutit Ježíšovi svou lidskou představu.