Datum vložení: 15.6.2004
1. Nemohu si vzpomenout na pramen, v němž má původ tradice, že Satan byl (nejmilejší) Boží syn (starší, než Kristus), nevíte o něm? Je dvojice Satan --- Kristus archetypem dvojice Kain ---Abel?
2. Žili současně se stvořeným Adamem i jiní lidé, nebo se jeho synové pářili s jeho dcerami? Byli tito jiní lidé zplozeni nebo stvořeni?
3. Proč evangelium uvádí tak podrobně rodokmen muže, Josefa, který není otcem pozemské inkarnace Boha a je jen, evangelii nijak podrobně nepopisovaným, společníkem jeho dětství? A proč neuvádí rodokmen jeho matky? Nečiní Krista splození duchem svatým částečně odlišným od člověka, není tím boží vtělení v člověka neúplné?
4. Podle dogmatu o nanebevzetí pany Marie (tuším 1950) dlí Kristus se svou matkou na nebesích jako ženich a nevěsta. Přestává tím Marie být jeho matkou?
5. Mýlil se Kristus ve své předpovědi parusie a tisícíletého království, nebo žijeme již v době po jeho skončení. Je slučitelný omyl Boha s vírou v jeho vševědocnost? Musel Bůh Jóba zkoušet, aby se přesvědčil o jeho charakteru, když se mohl poradit se svou vševědocností?
6. Proč Kristus slibuje přímluvce, když Bůh své stvoření miluje a přímluvy tedy zdá se není třeba.
7. Vtělil se Bůh od dob Kristových v člověka znovu. Učiní tak?
Po ovoci ze stromu poznání toužím dozvědět se více. Děkuji.
Navíc katolické (všeobecné) vyznání Pána Ježíše Krista jako jednorozeného / prvorozeného Božího Syna tu žádný prostor nenechává. Kristus je Bůh, stejné podstaty, jiné osoby, existující „vycházením“ z Otce.
Satan je duchová bytost stvořená v čase, nejvýznamnější z andělů, co se svojí vůlí vzepřeli Bohu. Tradice říká, že to bylo právě kvůli rozhodnutí k lidskému vtělení. Antikrist je sice protivníkem Božím, ale jemu na úrovni stojí archanděl Michael (Zj). Porovnávají se proto, že lidé se hlásí buď ke Kristu (ne k dobrým andělům) či démonům.
Obdobně by tomu bylo i se IV. dotazem: Mariino nanebevzetí není svatebním aktem, ale odměnou plnosti nebeského štěstí pro přesvatou Pannu.
Hovoříme-li o nebeské svatební hostině, představuje se Kristus jako ženich, který se mysticky snoubí se svou vyvolenou církví. Tedy symbol obdobný starozákonímu uzavření smlouvy s prožíváním radosti. (Ačkoliv všichni věřící společně i samotná Bohorodička stále zůstávájí stvořením, které je nepoměřitelné se svým Tvůrcem.)
Písmo po Ábelově smrti předpokládá existenci dalších lidí (Kainovo budu na zemi tulákem a již první mě zabije) ač by měla žít jen původní „rajská“ rodina. Vůbec se tedy nezabývá otázkou rozvoje lidstva, nýbrž posláním člověka. Jedná se o problematiku spadající do antropologie: jsou lidé z jedné matky či více klanů?
Biblická genealogie Ježíše se správně omezuje na jeho matku, která Bohu poskytla tělo pro lidské vtělení. Zároveň předkládá doklady o naplnění dějin spásy v jeho osobě (Matoušovo podání) a příslušnosti k davidovské dynastii (Lukášovo).
A nyní se ještě k následujícímu odvážím podotknout „kdo je člověk“, že ze svého omylu napadá Boží moudrost? Příchod pozemského království předpovídala společnost Strážné věže z doslovného výkladu knihy Zjevení sv. Jana (že za tisíc let bude satan propuštěn na čas z vězení a dalších tisíc let se bude očekávat všeobecné vzkříšení) – nikoliv Ježíš. Bůh zná dějiny; a je mimo čas. Nezkoumá empiricky, aby dosáhl poznání, nýbrž „zkoumá srdce člověka“ tedy proniká nejhlubší myšlenky. Podrobuje „zkoušce“ Joba, aby potvrdil, že jeho úcta k Bohu není založena na darech, nýbrž jejich dárci.
Bez modlitby nemůže člověk budovat svůj vztah k Bohu – to je jedna strana otázky a druhá, že – bez ní se člověk připravuje o dobro, jelikož o ně nežádá (podle „proste a dostanete“). Zkopíruji to kousek z minula: "Plná" modlitba zahrnuje postoj klanění, kterým se prokazuje úcta Boží velikosti; děkování, kterým se vyjadřuje vděčnost Boží lásce; vzývání, které vyznává potřebu záchrany a prosí o ni; usmíření, které žádá o odpuštění.
Vynechání proseb by bylo absurdní, musíme přece prosit – na prvním místě o spásu, tím i spásné zásahy v našem životě.
Duch Přímluvce má však v Janovi 16,7nn odlišnou funkci: přesvědčit svět – navazuje tedy na pozemskou úlohu Ježíše vzhledem k učedníkům.
Závěrem naváží na výchozí: Kristovo vtělení trvá, je v nebeské slávě přítomen se svým vzkříšeným tělem – spolu se svou Matkou; jakkoliv to vyznívá paradoxně, proto nemůže dojít k žádnému jinému vtělení než poslednímu příchodu.
Otázka:
Mohl bzch se, prosím, zeptat na některé příbuzenské vztahy?1. Nemohu si vzpomenout na pramen, v němž má původ tradice, že Satan byl (nejmilejší) Boží syn (starší, než Kristus), nevíte o něm? Je dvojice Satan --- Kristus archetypem dvojice Kain ---Abel?
2. Žili současně se stvořeným Adamem i jiní lidé, nebo se jeho synové pářili s jeho dcerami? Byli tito jiní lidé zplozeni nebo stvořeni?
3. Proč evangelium uvádí tak podrobně rodokmen muže, Josefa, který není otcem pozemské inkarnace Boha a je jen, evangelii nijak podrobně nepopisovaným, společníkem jeho dětství? A proč neuvádí rodokmen jeho matky? Nečiní Krista splození duchem svatým částečně odlišným od člověka, není tím boží vtělení v člověka neúplné?
4. Podle dogmatu o nanebevzetí pany Marie (tuším 1950) dlí Kristus se svou matkou na nebesích jako ženich a nevěsta. Přestává tím Marie být jeho matkou?
5. Mýlil se Kristus ve své předpovědi parusie a tisícíletého království, nebo žijeme již v době po jeho skončení. Je slučitelný omyl Boha s vírou v jeho vševědocnost? Musel Bůh Jóba zkoušet, aby se přesvědčil o jeho charakteru, když se mohl poradit se svou vševědocností?
6. Proč Kristus slibuje přímluvce, když Bůh své stvoření miluje a přímluvy tedy zdá se není třeba.
7. Vtělil se Bůh od dob Kristových v člověka znovu. Učiní tak?
Po ovoci ze stromu poznání toužím dozvědět se více. Děkuji.
Odpověď:
Řešení příbuzenských vztahu je možné jedině u lidských bytostí.Navíc katolické (všeobecné) vyznání Pána Ježíše Krista jako jednorozeného / prvorozeného Božího Syna tu žádný prostor nenechává. Kristus je Bůh, stejné podstaty, jiné osoby, existující „vycházením“ z Otce.
Satan je duchová bytost stvořená v čase, nejvýznamnější z andělů, co se svojí vůlí vzepřeli Bohu. Tradice říká, že to bylo právě kvůli rozhodnutí k lidskému vtělení. Antikrist je sice protivníkem Božím, ale jemu na úrovni stojí archanděl Michael (Zj). Porovnávají se proto, že lidé se hlásí buď ke Kristu (ne k dobrým andělům) či démonům.
Obdobně by tomu bylo i se IV. dotazem: Mariino nanebevzetí není svatebním aktem, ale odměnou plnosti nebeského štěstí pro přesvatou Pannu.
Hovoříme-li o nebeské svatební hostině, představuje se Kristus jako ženich, který se mysticky snoubí se svou vyvolenou církví. Tedy symbol obdobný starozákonímu uzavření smlouvy s prožíváním radosti. (Ačkoliv všichni věřící společně i samotná Bohorodička stále zůstávájí stvořením, které je nepoměřitelné se svým Tvůrcem.)
Písmo po Ábelově smrti předpokládá existenci dalších lidí (Kainovo budu na zemi tulákem a již první mě zabije) ač by měla žít jen původní „rajská“ rodina. Vůbec se tedy nezabývá otázkou rozvoje lidstva, nýbrž posláním člověka. Jedná se o problematiku spadající do antropologie: jsou lidé z jedné matky či více klanů?
Biblická genealogie Ježíše se správně omezuje na jeho matku, která Bohu poskytla tělo pro lidské vtělení. Zároveň předkládá doklady o naplnění dějin spásy v jeho osobě (Matoušovo podání) a příslušnosti k davidovské dynastii (Lukášovo).
A nyní se ještě k následujícímu odvážím podotknout „kdo je člověk“, že ze svého omylu napadá Boží moudrost? Příchod pozemského království předpovídala společnost Strážné věže z doslovného výkladu knihy Zjevení sv. Jana (že za tisíc let bude satan propuštěn na čas z vězení a dalších tisíc let se bude očekávat všeobecné vzkříšení) – nikoliv Ježíš. Bůh zná dějiny; a je mimo čas. Nezkoumá empiricky, aby dosáhl poznání, nýbrž „zkoumá srdce člověka“ tedy proniká nejhlubší myšlenky. Podrobuje „zkoušce“ Joba, aby potvrdil, že jeho úcta k Bohu není založena na darech, nýbrž jejich dárci.
Bez modlitby nemůže člověk budovat svůj vztah k Bohu – to je jedna strana otázky a druhá, že – bez ní se člověk připravuje o dobro, jelikož o ně nežádá (podle „proste a dostanete“). Zkopíruji to kousek z minula: "Plná" modlitba zahrnuje postoj klanění, kterým se prokazuje úcta Boží velikosti; děkování, kterým se vyjadřuje vděčnost Boží lásce; vzývání, které vyznává potřebu záchrany a prosí o ni; usmíření, které žádá o odpuštění.
Vynechání proseb by bylo absurdní, musíme přece prosit – na prvním místě o spásu, tím i spásné zásahy v našem životě.
Duch Přímluvce má však v Janovi 16,7nn odlišnou funkci: přesvědčit svět – navazuje tedy na pozemskou úlohu Ježíše vzhledem k učedníkům.
Závěrem naváží na výchozí: Kristovo vtělení trvá, je v nebeské slávě přítomen se svým vzkříšeným tělem – spolu se svou Matkou; jakkoliv to vyznívá paradoxně, proto nemůže dojít k žádnému jinému vtělení než poslednímu příchodu.
Na otázku odpověděl:
Marek Slatinský
