Odpověď:

Nalezl jsem kdesi návod „jak přežít v internetu“, a to za pomoci hodnotících otázek:
1) Kdo to tvrdí a kvůli čemu?
2) Proč tomu mám věřit?
3) Jak vím, že je to pravda?
4) Je to rozumné?
5) Kdo s tím souhlasí?
Čím je tvrzení závažnější, tím více podkladů žádejte – přizpůsobte svůj skepticismus důležitosti údajů!
Než ho vezmete vážně, vše promyslete a počkejte na další informace – nedělejte rychlé závěry!
Hodnoťte okolnosti, protože mají vliv na správnost!

Zprávy černé kroniky přitahují pozornost a s částí faktů získávají i na věrohodnosti; mému skepticismu však stačí obraty „klerofašistická klika a západní špióni za tiché podpory Vatikánu“, aby pocity hrůzy vystřídalo rozumné uvažování. Můžete číst novinové výstřižky z 50. let, ale nemůžete věřit, že v babickém procesu nebo při čihošťském zázraku páchali kněží zločiny. Neříkám, že žádný kněz nehřeší – naopak, každý, i kněz hřeší (např. kvůli genocidě ve Rvandě byli souzeni kněz a dvě řeholnice; ale kolik jich bylo povražděno, že kvůli krvi kmene nezradili víru v Krista!). Pokládám tedy za důležité vyznat, že křesťané diskreditují víru; ale ji musíme obhájit – a proto se zabývat i dějinnými vazbami, takže k historii:

Když se v Jugoslávii dostali komunisté k moci, byl záhřebský arcibiskup v zinscenovaném procesu obviněn z kolabarace s předchozím pseudonacistickým režimem a odsouzen k šestnácti letům vězení, nuceným pracím a ztrátě občanských práv. Podstatou obvinění byla pasivní spoluúčast na „genocidě statisíců Srbů, Židů a Cikánů ustašovci“ (milicemi za autonomní Chorvatsko). Stačí užít jeho osoby jako vzorového příkladu.

Chorvatsko od roku 1919 tvořilo spolu se Srbskem, Černou horou, Makedonií a Slovinskem umělé království. Po rozpadu Rakousko-Uherska byla mocnostmi svěřena vláda srbskému královskému rodu; byl ovšem pod tlakem srbské třídy a pravoslavné hierarchie, a tak panovaly výslovně protikatolické nálady. Napětí ještě vyvrcholilo zavraždením krále Alexandra I. v Marseille 1934.
Po dlouhých jednáních byl v roce 1935 podepsán konkordát s Vatikánem, ale nebyl ratifikován; vůbec neprošel senátem, protože ortodoxní exkomunikovali ty (mimochodem převládli v katolickém Chorvatska až v 17. století), kteří pro něj v parlamentu hlasovali. Kvůli chybějící smlouvě se z jugoslávských katolíků stali občané druhé třídy, ač zvýšili úsilí v charitativní i kulturní oblasti.

Po vypuknutí druhé světové války se Jugoslávie postavila na stranu Osy. V roce 1941 začali nacisté a fašisté okupovat Jugoslávské království; srbská část připadla Hitlerovu protektoru a chorvatská Mussolinimu, v ní ustašovci vytvořili samosprávu. Mussolini totiž podporoval osamostatnění od Srbska. Z toho důvodu se také oni snažili novými zákony zalíbit v zahraničí. Ale právě arcibiskup Štěpinač se dokázal energicky postavit proti intervencí u prezidenta, veřejnými kázáními a listy.
Místní Vůdce Pavelić usiloval o mezinárodní uznání nového státu, hledal také oporu u Apoštolského stolce a žádal o vyslání nuncia do Záhřebu, jelikož deklaroval vznik katolického státu. Papež sice Paveliče přijal, ale pouze na soukromé audienci, a do Chorvatska vyslal jen pozorovatele.

Krátce po vyhlášení nezávislosti zavedl Pavelić, po vzoru Hitlera, etnické čistky. Chtěl vytvořit silný chorvatský stát, jednotný národnostně i nábožensky. Proto skupiny divokých ustašovců, jisté beztrestností, napadaly vesnice srbských pravoslavných. Kruté zákroky byly i vůči Židům a Cikánům; ale chorvatského vůdce jistě nemusili nutit k vykonávání německých příkazů.

Postoj záhřebského arcibiskupa byl pevným odsouzením těchto hrůz, jak vyplývá z podkladů pro blahořečení.
V kázání vysokoškolákům 27. března 1938 řekl: „Kdyby láska k národu překonala hranici zdravého rozumu, tedy není láskou, ale vášní, není užitečná ani trvalá… Láska k vlastnímu národu nesmí z člověka učinit dravou šelmu, ale zušlechtit ho.“
Již v květnu 1941 (před masakrem 260 ortodoxních Srbů v Glině) napsal: „Věřím, že je mou povinností biskupa pozvednout hlas k prohlášení, že to není správné podle katolické morálky, proto vás prosím o rychlá opatření na celém území nezávislého Srbského státu, aby již nebyl zabit ani jediný Srb, pokud se neprokáže zločin zasluhující smrt.“ (Positio III. 556).
Vystoupil rovněž, v čele biskupské konference, proti násilným konverzím; zároveň vyzval kněze, aby bez zvláštních požadavků přijali pravoslavné i židy pro jejich blízkost církvi, jelikož až pomine nebezpečí, zůstanou ti, co tak učinili z vlastního přesvědčení. Podle soudobých tajných služeb britského námořnictva se „v Chorvatsku Pavelićův režim snažil získat podporu katolické církve, ale římskokatolický klérus, pod vedením záhřebského arcibiskupa, značně protestoval k pronásledování Židů a Srbů, jakož i k pokusu vlády přimět tyto národnosti k přijetí katolicismu“. (Pattee: The Case of Cardinal A. Stepinac)
Dokonce již předtím nabídl pomocnou ruku Židům prchajícím z Německa, ukrýval je na svém sídle v Brezovici a zařídil přepravu desítek dětí přes Turecko do Izraele. Jeho zákrok k rasistickým vyhláškám, aby dokonce křesťané židovského původu nosili žluté označení, měl za následek jejich zrušení.
O to překvapivější bylo jeho obvinění z kolaborace, když se po válce dostali komunisté k moci. Prostě jako pastýř byl vždy nepřítelem mocných. Sice se i oni pokusili navázat spolupráci, když maršál Tito žádal přerušení styku s Římem a vytvoření národní církve, ale neuspěli. Poté byli během pronásledování zabiti bez soudu dva biskupové a stovky kněží i řeholnic. Arcibiskup Stepinać byl odsouzen na základě falešných svědectví na 16 let žaláře a nucených prací. Potom ho, v domácím vězení, papež Pius XII. jmenoval kardinálem, jenže zemřel na následky jedu. A tak dalším oceněním bylo až nedávné prohlášení blahoslaveným.

A tak si stačí projít kontrolní otázky:

I. Jde o tvrzení předložené v době komunistické diktatury – tedy nezávislým zdrojem?
II. Vynikají hlavně novinářskými frázemi a dikcí hledající nepřítele.
III. Lze to ověřit jako skutečné – nebo o tom proslulí historici nic nevědí?
IV. Popsané jednání by bylo v naprostém rozporu s evangelijním učením.
V. Tyto útoky na církev šíří nekatolíci – nejde jim o potvrzování vlastní pravdy?