Odpověď:

Je dobré, že o těchto věcech přemýšlíte a určitě nejste sám. Nakonec i podobné dotazy vznášené k „nejvyšším instancím“ přispěly k tomu, že se učitelský úřad církve k těmto věcem vyjádřil. Takže názor církve na Vaše myšlenky najdete v těchto materiálech:
Katechizmus katolické církve (www.katechismus.cz)
Apoštolská adhortace Jana Pavla II. o úkolech křesťanské rodiny v současném světě Familiaris consortio (www.kebrle.cz/katdocs/FamiliarisConsortio.htm)
Dokumenty Papežské rady pro rodinu (www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/family/index_it.htm)
Dokument Kongregace pro nauku Církve o některých otázkách sexuální etiky Persona humana (www.ganymedes.info/inin/vatikan.html)
Dokumenty Papežské rady pro rodinu Lidská sexualita:pravda a význam (www.kebrle.cz/katdocs/LidskaSexualitaPravdaAVyznam.htm)
Encyklika Pavla VI. o správném řádu sdělování lidského života Humanae vitae (www.kebrle.cz/katdocs/HumanaeVitae.htm).

To by mohlo pro základní přehled stačit.

Co se týče šestého přikázání, tak máte pravdu: jedná se o zákaz cizoložství, tedy sexuálního poměru s ženatým či vdanou, popřípadě zasnoubeným/nou. V patriarchální společnosti jako byla židovská to hlavně znamenalo obranu práv a „majetku“ manžela, protože dopustit se cizoložství s jeho ženou bylo chápáno jako útok na jeho práva a vlastnictví (žena byla majetkem manžela). Přičemž se manželovi víceméně nezakazovalo, aby měl poměr s jinými svobodnými ženami či otrokyněmi. Pouze nesměl ohrozit „majetek“ jiného manžela. Ženě ovšem podobná svoboda dávána nebyla. Jak byly v praxi vykonávány tresty za cizoložství (Dt 22,22-24), o tom nemáme z Písma žádné zprávy.
Teologie manželství a morální otázky s ním spojené se však neodvíjí od 6. přikázání, ale od ideálu manželství načrtnutého ve SZ a potvrzeného Ježíšem: „proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo“ (srv. Gen 2,24; Mt 19,5; Mk 10,7; Ef 5,31). Můžete sám podniknout studijní výpravu do historie, jak bylo manželství během křesťanských století uzavíráno a co znamenalo. Z prvních třech století se nám nedochovalo žádné svědectví o existenci případného svatebního obřadu před církví. V Listu Diognetovi z 1. století najdeme pouze zmínku o tom, že křesťané se žení a vdávají stejně jako ostatní. To znamená, že židokřesťané pravděpodobně pokračovali v židovském způsobu sňatku, pohanokřesťané používali obřad obvyklý v římské říši s tím, že vynechávali části, které byly v rozporu s křesťanskou vírou (oběť bohům-ochráncům manželství: Diovi, Apollovi, Héře, Artemidě a Afroditě). I po Konstantinově míru probíhal svatební obřad doma. Otec nevěsty předával svou dceru ženichovi, pokrýval je závojem a pronášel požehnání, teprve po skončení domácí slavnosti přicházeli novomanželé k vratům kostela, kde dostali požehnání od kněze. To ale neznamená, že by manželství chápali jako čistě společenský akt, který by s vírou neměl nic společného. Jak ve SZ, tak v evangeliích i v listech se manželství chápe jako součást Božího plánu s člověkem, nikoliv jako čistě „lidský vynález“. Ačkoliv do samotného svatebního obřadu nebyl angažován žádný církevní představený, měl domácí svatební rituál svou formu, typickou pro dané území. Od 5. století se nám dochovaly formuláře mše, kterou sloužil kněz za novomanžele po uzavření sňatku. (Toto platí pro západní církev, na východě byl naopak už od raných dob angažován církevní představený, bez jehož „přispění“ nebylo možné manželství uzavřít). Teprve od 11. století se místem sňatku stává kostel a manželství je uzavřeno před knězem. Toto ustanovení pak v 16. století potvrdil i Tridentský koncil, který po pokřtěné stanovil povinnost uzavřít manželství před služebníkem církve a dvěmi dalšími svědky. Celá dvě tisíciletí viděli křesťané manželství jako jedinečný vztah mezi jedním mužem a jednou ženou, který trvá do smrti jednoho z nich. I současná forma svatební obřadu podtrhuje charakter manželství jako celkové a totální sebeodevzdání se druhému, přičemž manželská sexualita je tělesným výrazem tohoto odevzdání se. Předmanželská sexualita porušuje rovnováhu vnitřního a vnějšího, protože je tělesným výrazem odevzdání se druhému, které rozumem a vůlí ještě nebylo uskutečněno.
Křesťanské manželství se určitě nedá identifikovat s tím, co uzavřela dotyčná „dáma“ v podnapilosti v Las Vegas. Manželství předpokládá jednak přípravu, jednak uvážené, svobodné a zodpovědné rozhodnutí. A to nelze udělat ze dne na den, ale předpokládá souhlas svou vyzrálých osobností. A tady je asi problém, na který se v současnosti naráží: zatímco sexuální dospělost přichází poměrně brzy, osobnostní dospělost a vyzrálost se nám oproti předchozím generacím stále více posunuje do pozdějšího věku. Takže se prodlužuje údobí, kdy je člověk sice sexuálně schopen, ale rozumově a osobnostně zatím nepřipraven na manželství. Asi na to má vliv naše víceméně bezstarostné mládí, které člověka „netlačí“ k závažným povinnostem a zodpovědnosti, jistě na tom podepisuje i prodlužování školních a studijních let, hledání zaměstnání a životního prosazení se. Navíc byla předmanželská zdrženlivost spíše podceňována nebo posmívána, ten, kdo neměl na střední škole sexuální zkušenost, byl považován za outsidera (naštěstí již v tomto výdobytku sexuální revoluce dochází k jistému obratu a panenství je znovu více „v kurzu“). Ale právě toto přechodné období favorizovalo existenci „prozatímních párů“, získávání „sexuálních zkušeností“, manželství „na zkoušku“, či prostého konkubinátu, ačkoliv se často vznešeně označuje jako „přátelství“ (říká se „můj přítel“, „má přítelkyně“). Těžko nutit zásady křesťanské morálky těm, kdo nejsou věřící, ale pro ty, kteří křesťanství přijali, existují určitá „pravidla“, či indikace (a nejsou záležitostí pouze katolické církve…) A protože předmanželská sexualita není výjimečným jevem ani mezi věřícími, často se otvírá otázka po morálním hodnocení.
V prvé řadě je třeba vyzdvihnout ideál manželství a hodnotu sexuality jako podstatné složky manželství, protože je tělesným vyjádřením vzájemného odevzdání a přijetí muže a ženy v aktu lásky. Tady musím pozitivně hodnotit úsilí těch, kdo se rozhodli žít ve zdrženlivosti až do manželství. Už proto, že to pro mnoho lidí není naprosto zřejmé a všeobecně přijímané pravidlo, je jejich snaha hodna ocenění. A zatím se u těch párů, kteří si partnerskou sexualitu nechali až do manželství, neslyšel stěžování na to, že by se cítili o něco ochuzeni.
Může se stát, že snoubenci sexualitu nezvládnou a zdrženlivost poruší. Je to důsledek lidské slabosti, jako ostatně každý jiný hřích. Pokud si uvědomují, že to není v pořádku, litují a projeví snahu o „polepšení“, pak není třeba z toho dělat zvláštní tragédii (ačkoliv každý hřích je v posledku tragédií lidského odmítnutí Boha), ale zase povzbudit a poprosit o sílu. Známost a snoubenectví je v tomto ohledu poněkud „rizikovým“ obdobím, ale to se okamžikem svatby překoná. ;-) Než hrozit nebo trestat je potřeba stavět určitý ideál manželství a manželské lásky, který pak mají snoubenci realizovat. A že láska a život v manželství mnohdy vyžaduje sebezápor, ovládání se a kázeň, o tom není třeba pochybovat.
Třetí formou prožívání období před manželstvím jsou faktická soužití, kdy snoubenci po určité době známosti spolu začnou bydlet a sexuálně žít s víceméně neurčitou vizí na budoucí manželství. Tato forma je morálně nejproblémovější. Argumentují často, že se tak lépe poznají, že je to přirozené, že se mají rádi a myslí to spolu upřímně, popřípadě se brání tak, že ty, kdo s tímto postojem nesouhlasí, jednoduše prohlásí za pitomce, bigotní a zabedněné katolíky, svíčkové báby, tupé papežence a tmářské živly (těch označení je ještě víc, ale ne všechna se hodí ke zveřejňování). ;-)
Že se lidé před tím, než uzavřou manželství, mají dobře znát, o tom není pochyb. Ale že je k tomu dokonalému poznání nutná společná domácnost a „hra na manželství“, o tom se již pochybovat dál. Když má partner takové charakterové vlastnosti, které jsou pro druhého ve společném životě nepřijatelné, to se dá prokazatelně zjistit i jinak; věřit, že jej společný život charakter změní, někdy hraničí s opovážlivým spoléháním na Boží pomoc. Objevování sexuality pak může schopnost poznávání zcela zatemnit (dobrý milenec/milenka nemusí vždy znamenat dobrý manžel/manželka). Navíc případné dítě v tomto období není zrovna vítané. I průzkumy „přesné vědy o nepřesných číslech“ nepotvrdily předpoklad, že manželství těch, kdo spolu žili ještě před uzavřením sňatku a měli tedy možnost se lépe poznat, byly nakonec stabilnější a bezproblémovější, spíše ukázaly přesný opak. Není důvod nevěřit těm, kdo říkají, že se opravdu mají rádi a myslí to spolu upřímně, to je pěkné vyznání a lze jim jen přát, aby jim to vydrželo minimálně do smrti. Ale je dobré je přimět k tomu aby si odpověděli na následující otázku: „Jestliže to spolu myslíme upřímně, máme se opravdu rádi a svůj vztah manifestujeme před lidmi tím, že spolu žijeme, co nám brání, abychom to manifestovali před sebou i před Bohem?“ Finanční situace? Svatební obřad je zdarma, zřizování společné domácnosti vyjde podstatně dráž. Společenské ohledy? Svatba je jistě společenská událost, která zasahuje i širší rodinu, ale k uzavření manželství stačí přítomnost 2 svědků. Pokud máme ohledy na to, co si o nás řeknou příbuzní, když je nepozveme, proč nebereme ohledy na to, že soužitím „na psí knížku“ mnohé pohoršíme? (Někdy je myšlenka „tohle přece nemůžu mámě nebo tátovi udělat!“ tou poslední brzdou, která za různých životních okolností člověka uchrání od chybného kroku.) Jsme ještě studenti? Jestli nám nebrání ve studiu společná domácnost, proč by mělo manželství? Nebo se za naším odkládáním sňatku skrývá spíše nejistota, zda je on/ona opravdu ten pravý/ta pravá, možná trochu strach udělat definitivní krok, ze kterého by se pak těžko vracelo, jakási otevřená zadní vrátka, neochota udělat životní závazek, smutná zkušenost rozpadlého manželství z okolí? I tady je nutné spíš citlivé vedení, než kategorické odsouzení a nepopulární odepření rozhřešení (ačkoliv i do této nepříjemné situace bývá zpovědník zatlačen, protože musí skloubit nejen prosbu o svátost smíření a dispozici kajícníka, ale třeba i případnou odezvu ve farnosti: jestliže se lidé v menších společenství znají a vědí, že dotyční spolu prakticky žijí a přesto přistupují ke svátostem, pak to oprávněně vyvolá pohoršení). Pochopení pro lidskou slabost nemůže zastřít ideál manželství jako totální vzájemné sebedarování a svátost manželství pak redukovat jen na formální potvrzení svazku, který už dlouhou dobru nějakou formou existuje. Slova „proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo“ znamenají radikální změnu v životě, když dva mladí lidé opouštějí své rodiče a začínají společný život. To se bohužel dá těžko říci o těch, co spolu žijí již delší dobu před sňatkem. Vedení ze strany rodičů, kněze či přátel by mělo nasměrovat spolužijící páry, aby cíleně k manželství směřovali, aby svůj momentální stav opravdu chápali jako provizorní a nesprávný a aby se ho snažili dát do pořádku. Zakazovat nebo přikazovat není moc populární a ani většinou nenachází adekvátní odezvu, o to víc je třeba pozitivně budovat ideál manželství, který bude přitahovat.