Odpověď:

Hřích jako takový zůstává hříchem, tedy jeho skutková podstata se nemění, ale je třeba uvažovat jeho "polehčující" či "přitěžující" okolnosti. Pokud se někdo dopustí hříchu ve stavu, kdy není plně schopen ovládat své jednání,
je to něco jiného, než když totéž udělá cíleně a velmi promyšleně. Je samozřejmé, že po požití alkoholu se otupují smysly a rozhodování a člověk pak jedná zkratovitě. Ovšem omlouvat svůj skutek opilostí nemusí být vždy okolností polehčující. Vezměme si dva příklady: člověk se kajícně vyznává z nějakého skutku, který spáchal pod vlivem alkoholu. Je si vědom toho, že kdyby nebyl opilý, hřích by nespáchal, ale právě alkoholové opojení způsobilo, že v daném okamžiku ztratil soudnost nebo zábrany a udělal, co neměl (a nemusí jit pouze o hřích proti 6. přikázání :-)). V tomto případě lze mluvit o určité "polehčující okolnosti".
Na druhé straně musíme odlišit konání člověka, který ví, že pod vlivem alkoholu má sklony k jistému jednání. S tímto vědomím alkohol požije a skutek pak "ospravedlňuje" tím, že byl opilý. V tomto případě bych danou opilost posuzoval spíše jako "přitěžující okolnost", protože se jedná svým způsobem o plánovaný, nebo přinejmenším předvídatelný čin.
Křesťan se má totiž vyhýbat nejen hříchu, ale i všemu, co k němu vede. Konečně z hříchů se chodíme vyznávat a ne se ospravedlňovat...