Odpověď:

Nevím, v jakém kontextu jste se setkala s citátem „žena posvěcuje muže a muž posvěcuje svou ženu“, ale předpokládám, že ve spojení se svátostí manželství. Symbolika posvěcování jeden druhého je na začátku manželství vyjádřena tím, že si tuto svátost udělují navzájem. Protože manželství není jednorázový akt, ale uskutečňuje se během celého společného života, pak uskutečňování svátosti, kterou jeden uděluje druhému, je vlastně permanentním posvěcováním. V konstituci Gaudium et Spes 2. vatikánského koncilu v č. 48 stojí:
Kristus Pán bohatě požehnal této mnohotvárné lásce, která vytryskla z božského zdroje lásky a byla utvořena po vzoru jednoty mezi ním a církví. Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety úmluvou lásky a věrnosti, vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství. Zůstává pak s nimi, aby, tak jako on miloval církev a vydal sám sebe za ni, i manželé milovali jeden druhého ve vzájemné oddanosti s trvalou věrností. Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce; vykupitelskou silou Kristovou a spásonosným působením církve se usměrňuje a obohacuje, aby manželé byli účinně vedeni k Bohu a dostalo se jim pomoci a posily v jejich vznešeném úkolu otce a matky. Proto jsou křesťanští manželé posilováni a jakoby svěceni k povinnostem a důstojnosti svého stavu zvláštní svátostí; její silou plní svůj úkol v manželství a v rodině a prodchnuti Kristovým duchem, jenž naplňuje celý jejich život vírou, nadějí a láskou, spějí stále více k vlastní dokonalosti a k vzájemnému posvěcení, a tím i ke společné oslavě Boha.
O kousek dál (č. 52) můžeme číst:
Konečně sami manželé, stvoření k obrazu živého Boha a začleněni v opravdové osobní společenství, mají být spojeni stejným cítěním, podobným smýšlením a vzájemným posvěcováním, aby následovali Krista, původce života, a tak v radostech i v utrpeních svého povolání svědčili svým věrným milováním o tajemství lásky, které Pán zjevil světu svou smrtí a zmrtvýchvstáním.
Oba dva texty (lze přidat ještě téma z apoštolské exhortace Jana Pavla II. Familiaris consortio) představují manželství jako jednu cest ke svatosti, ke které je každý pokřtěný pozván, při čemž specifikum manželství je v tom, že na tuto cestu nevstupuje jedinec, ale manželé, kteří si jsou vzájemně oporou. „Být jedno tělo a jedna duše“ pro manžele znamená i to, že skutky každého z nich se dotýkají i působí na partnera. Takže každý svou upřímnou snahou o dobrý manželský, rodinný a křesťanský život posvěcuje nejen sebe, ale i svého manžela/manželku.
Pěkně to je, dle mého skromného názoru, vyjádřeno v obřadu žehnání a předání svatební svíce, se kterým se můžeme setkat v románských zemích během uzavírání svátosti manželství. Tam manželé společně zapalují svíci a jeden druhému říkají: „N, pomáhej mi kráčet ve světle Kristově a veď mě k Bohu Otci.“