Odpověď:

Znaků, které označují ranní mše svaté v adventní době jako tzv. rorátní mše, je několik a pocházejí z různých údobí církve.

Jestliže bychom rorátní mši chápali v užším slova smyslu a určujícím znakem by byl právě onen úvodní zpěv Rorate, coeli, desuper, pak rorátní mše mají svůj původ v 16. století, kdy francouzský autor zhudebnil jednu část z proroka Izaiáše, rozdělil ji do čtyř slok, a tyto sloky se potom po jedné přidávaly po každé neděli adventní. Tento zpěv mohl zpívat lid (patří k základům tzv. lidových zpěvů v liturgii, dříve totiž byly tyto úvodní zpěvy v liturgii většinou věcí kleriků). Tento zpěv Rorate, coeli, desuper se však zpívá i v období mezi 17. a 24. prosincem, tedy v tomto smyslu neplatí podmínka uvedená u Adolfa Adama v knize Liturgika (dokonce 4. neděle adventní má jako závazný úvodní zpěv právě ono Rosu dejte, nebesa, shůry).

Autor Adolf Adam ale chápe v uvedené knize rorátní mši podle jiných znaků, které ji (původněji)charakterizují. Cituji přímo jeho:

„Rorátní mše byly původně sobotní votivní mše ke cti Matky Boží v adventní době. V současné době se mohou slavit o všech všedních dnech adventu, ale jen do 16. prosince.“

Zde cítím ten problém, na který asi myslí tazatel, ale je to, myslím, problém zdánlivý. Dny 17.–24. prosince chápe dokument VULRK (Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a o kalendáři, součást Českého misálu) jako bezprostřední období příprav na Vánoce – slavnost Narození Páně. V tomto období – jakési předvánoční novéně – je již přesněji propracovaný mešní formulář, používají se jako alelujový verš tzv. O-antifony z raného středověku a čtení jsou zaměřena přímo na Vtělení, tedy na první příchod Páně, na slavení vánočního tajemství. Oproti tomu předcházející období – do 16. prosince včetně – má výraznější eschatologický rys, tj. zaměření na příchod Páně na konci časů, tedy na tzv. druhý příchod Páně. Tento eschatologický rozměr historicky pochází z galikánské a španělské liturgie z 6. a 7. století, a ta především ve 12. století ovlivnila liturgii římskou. Protože má tedy období 17.–24. prosince jasnou strukturu liturgie zaměřenou na Narození Páně, není možné do této stavby přimíchávat nějaké votivní mše (i památky svatých jsou v těchto dnech silně potlačeny) a oslabovat tím ono bezprostřední předvánoční liturgické prožívání. V tomto smyslu je rorátní mše – jako votivní ranní bohoslužba ke cti Matky Boží – dovolena jen do 16. prosince včetně.

Závěr: Rorátní mše – zkráceně roráty – byly ještě před nějakými padesáti lety hojně sloužívány a s velkou oblibou navštěvovány. Po liturgické reformě šly změnou liturgie trochu do pozadí. Přesto zde zůstávají i dnes a na mnoha místech jsou jakoby znovuobjevovány (Mladí slýchávají od svých babiček a dědečků chvalozpěvy na tehdejší roráty, a tak si řeknou: „Chceme je také!“) a jsou pro mnohé působivým momentem adventní přípravy. Protože ale již dnes většinou nejsou charakterizovány především votivním mariánským formulářem (v minulosti někde např. také zavěrečným svátostným požehnáním), je ve většině případů jinak oprávněné upozornění Adolfa Adama pro nás bezpředmětné, jelikož charakteristikou našich dnešních rorátů jsou především zpěv Rorate, coeli, desuper (a jiné adventní písně z kancionálu), velmi časná hodina sloužené bohoslužby a mystika světla a tmy (ranní tma, svíce na adventním věnci, někde lidé přicházející na bohoslužbu s lucerničkami).

Kdo někdy prožil skvělé roráty, dobře ví, nad čím že se to ty babičky a ti dědečci tak rozplývali.

Doporučená literatura:

Adolf Adam: Liturgický rok, Vyšehrad 1998
Adolf Adam: Liturgika, Vyšehrad 2001
Adof Adam, Rupert Berger: Pastoralliturgisches Handlexikon, Herder 1990
František Kunetka: Liturgický rok ve znamení církve, MCM 1995
Klemens Richter: Liturgie a život, 1996