Odpověď:

Starý zákon je skutečně pro mnohé čtenáře oříškem. My jej totiž čteme a posuzujeme z pohledu dnešního člověka, ale musíme si uvědomit, že jde o často pro nás nepochopitelné postupné(!!!) zjevování se Boha. Asi bychom se museli stát současníky biblických autorů, aby nám bylo vše jasnější.
Především je nutné si uvědomit, že nomádské prostředí středního východu před 3000 lety je diametrálně odlišné od dnešní humanistické kultury Evropy. Boj o přežití tam byl běžnou záležitostí, slabší jedinec nebo skupina neměli šanci. Vstup Boha do konkrétních dějin člověka (Abrahám a izraelský národ) nebyl ve znameni úplného přeprogramování myšlení. Náboženství bylo běžně polyteistické: každý národ měl svého boha-ochránce a války byly tedy kromě jiného i náboženskou záležitostí: který národ vyhrál, tak jeho Bůh byl silnější. Jasné známky tohoto smýšlení ve Starém zákoně najdeme. A Izraelité se teprve postupně očišťovali od těchto prvků orientální kultury. Vědomí, že Bůh je jediný a je Stvořitel, bylo výsledkem dlouhého procesu. Stejně tak chápání Božího otcovství: v Izraeli je mezi Bohem a člověkem propastný rozdíl a člověk jej nemůže překonat. Že se Bůh "sklání" k člověku, že ho bere do své péče, je jasné v kázáních proroků, v hymnech a žalmech a dovršuje se, když Bůh na sebe bere lidství a vtěluje se. Bůh se člověku přiblížil, ale to neznamená, že by onen rozdíl byl smazán. Latinský výraz pro Boží zjevení - revelatio - pochází z re-vello a doslovně znamená "znovu zakrýt". Jako když na chvíli poodhrnete roušku a hned ji zase spustíte. Pozorovatel má sice jistou představu o skryté věci, ale není úplná. Takto se Bůh zároveň zjevuje a paradoxně zároveň i skrývá. Proto v celé Bibli je Bůh stále jiný, stále pro člověka nepochopitelný. Jak starozákonní, tak novozákonní člověk Boží jednání nepronikne a nepochopí. Vždyť Ježíš mluví o milosrdenství a o lásce, ale to nikterak nesnímá vážnost jeho "běda". Rozhodně není v Novém zákoně řečeno, že by Bůh nemohl trestat. Autor listu Židům píše: "Je hrozné upadnout do ruky živého Boha" (Žd 10,31). Prostě pojem Boha se bude vždy vymykat kategoriím našeho myšlení - vždyť je přece větší než my, jak bychom ho mohli vtěsnat do naší hlavy...

Neodpustím si ještě jednu poznámku:
Často se objevuje názor: přísný a trestající Bůh SZ a milosrdný a laskavý Bůh NZ. Ovšem toto rozdělení je dosti zcestné. Nelze brát rozděleně svědectní SZ a NZ. Obojí je zjevením téhož Boha. Setkáme se prakticky s názorem, že starozákonní Bůh je nepochopitelný, ale novozákonní je zcela jasný a pochopitelný. Jakoby člověk "měl Pánaboha zmáknutého". Motivovalo mě k to tomu pročítání diskuze "Církev, ach jo :-(" na Christnet-u, kde jsem nabyl z několika příspěvků tohoto dojmu: Bůh nám dovoluje vše, jen církev brání... Já bych si toto osobně nedovolil nikdy říci. Proč? Protože nemohu posuzovat Boha s tím, že bych o něm kategoriálně tvrdil nějakou svou představu. Setkání člověka s Bohem je setkáním s "nepochopitelnýma a strašným tajemstvím". To v člověku vyvolává úctu a posvátnou bázeň. Nikoliv tak, jako když se setkáme s neznámým člověkem, tak jsme zaražení a nesmělí, ale jakmile se více poznáme, tak si "plácáme po zádech". Tento krok nemůže samotný člověk ve vztahu k Bohu nikdy udělat. Vždy pro něj Bůh bude nedosažitelný, nepoznatelný a budící bázeň. I když mám zkušenost Božího odpuštění a přijetí, nelze na to "hřešit". Je to totiž zcela dobrovolný Boží dar a já nemohu Boha donutit, aby mi stále odpouštěl nebo mi vše dovoloval. Když Ježíš vyřkl své běda, znamená to, že Bůh sice odpouští, ale zároveň i nechává člověka v tom, co si v životě hříchem natropil. Je to častý stesk rozvedených, kteří touží uzavřít nové manželství a dovolávají se Božího odpuštění. Bůh odpouští, pravda, ale... neruší tím závazky, které na sebe člověk vzal, nebo nemění situaci, do které se dostal (když někdo někoho zabije, tak lítostí vraha není oběť vzkříšena).
Nebo vědomí Boží velikosti přece musí člověka vést k pokoře a rozechvění (k čemu tedy různé diskuze, proč se mám chovat v kostele takto nebo proč nemohu chodit na mši v bermudách...), přistupování ke svátostem bych měl brát jako něco velmi nezaslouženého (setníkova slova: "Pane nejsem hoden...", Petrova slova: "Odstup ode mě, Pane, neboť jsem hříšník...") a pokud mi Bůh zjevuje pravidla pro život, měl bych je vděčně přijímat jako bezpečnější stezku ke spáse. Vždyť jinak si přece člověk nemůže být ničím jist. Peklo je reálná možnost lidského rozhodnutí a i když člověk věří ve spásu všech lidí, o své vlastní musí pochybovat (to už řekl někdo přede mnou, ale teď si nemohu vzpomenout, kdo to byl... :-)). Takže, ať poznávám sebevíce, o Bohu toho vyčerpávajícím způsobem nikdy moc neřeknu a hlavně nemůžu a ani nesmím předpovídat jeho chování. Vždyť by to byla pouze má projekce... Spíše mám číst, studovat, divit se Boží velkorysosti a snažit se chovat podle Božího návodu.

Koukám, že jsem toho už napsal hodně, takže končím a slibuji, že se napříště polepším a budu stručnější :-))