Odpověď:

Vidím tuto věc z druhé strany, a přesto mám naprosto shodný dojem, ale že už sami věřící nic dalšího nechtějí. Často neudělají ani kříž, vynechávají dobu od poslední svátosti smíření, odbývají vyznání generickým „hřešil jsem proti 2. přikázání“, a když chci dát nějakou radu, začnou se omlouvat, abych jejich hříchu nepřikládal důležitost. Končí to tedy právě tím, že jsem spokojený, když začnou znamením kříže, vyznají SVÉ vlastní hříchy a po vybídnutí k pokání ještě vyčkají rozhřešení :-(

Kněz obvykle vyčkává; nechává první krok na penitentovi, aby věděl, jakým způsobem k němu přistupovat. Kdo stihne úvod po cestě ke zpovědnici, ten patrně žádné duchovní vedení neočekává. Ten však, kdo upřímně vyznává, co ho trápí, čím schválně zhřešil, nalezne povzbuzení.

I já se těším, že svátost pokání budeme prožívat jako návrat marnotratného syna. Kněz k tomu může přispět jejím zformováním k podobě slavnosti a kajícníci zase položením důrazu na upřímné smíření (vyloučením nadbytečných zpovědí z roztržité modlitby i neodbýváním uspěchaných velikonočních zpovědí).

Abych však odpověděl přímo na první otázku, tedy obřady pokání tvoří:
– přivítání knězem;
– znamení kříže alespoň kajícníkem;
– výzva kněze k důvěře v Boha;
– Boží slovo přednesené knězem;
– vyznání hříchů kajícníkem
a jejich vyjmenování;
– pomoc kněze radou, pobídkou…
– určení kajícího skutku;
– výzva kněze k lítosti;
– projev lítosti kajícníka;
– rozhřešení pravou rukou nad hlavou kajícníka;
– díkůvzdání a propuštění.

Řada z těchto bodů závisí na vhodnosti; nezbytné je vždy vyznání hříchu a odpuštění: „uděluji ti rozhřešení…“