Odpověď:

V Římském misálu – editio typica tertia – který je latinskou předlohou pro překlady do národních jazyků, jsou uvedeny následující anafory:

I. římský kánon (zdůrazňuje obětní aspekt Eucharistie, je prastarý a užívá se ke slavnostním příležitostem)
II. eucharistická modlitba (základem je Hippolytova anafora ze 3. století a má vlastní – zaměnitelnou – prefaci, jako nejkratší slouží pro všední dny)
III. eucharistická modlitba (vytvořená nově a slučitelná se všemi prefacemi, proto se využívá hojně o nedělích)
IV. eucharistická modlitba (nově založená na antiochijské tradici, se stanovenou prefací, ale neužívá se při zvláštních událostech)
eucharistická modlitba s variacemi a/b/c/d (na téma cesty k Otci, je určena ke mším za různé potřeby, pro neměnnou prefaci se nemůže použít, pokud je předepsaná jiná)
1. eucharistická modlitba pro mše s dětmi
2. eucharistická modlitba pro mše s dětmi
3. eucharistická modlitba pro mše s dětmi (k bohoslužbám s převahou dětí; při nich se může také čtení nahradit hagiografickou lekcí)
první eucharistická modlitba o smíření
druhá eucharistická modlitba o smíření (ke mším zdůrazňujícím toto tajemství; mají vlastní prefaci, která se nikdy nenahrazuje; poslední uváděné schválila Kongregace pro bohoslužbu roku 1974)

Existuje tedy 10 univerzálních anafor, dále variace různých příležitostí (pohřební, svatební, křestní, sváteční). S množstvím prefací a střídáním biblických čtení nejsou mše svaté stejné tak, aby se je kněží či věřící naučili zpaměti.