Odpověď:

S interpretací, tedy počínaje „Jistěže onanie…“ a konče „se toho obávat“, se dá v mnohém souhlasit, já bych tedy nepodepsal to homosexuální partnerství, ale vcelku Vám dávám zapravdu. S výše uvedenou větou doktora R. Uzla se zcela neztotožňuji, ale protože neznám kontext, knihu jsem nečetl ani k ní v současné době nemám přístup, tak to nijak nehodnotím. Dá se souhlasit s tím, že autoerotika je poměrně rozšířená a vyskytuje se zvláště u dospívajících. To samo o sobě neimplikuje fakt, že je normální, tedy odpovídající svému cíli, spíš bych použil „náhradní“, „dočasné“, „nouzové řešení“. Ono v posledku půjde o to, jak je nastavena ona „norma“, díky níž je posuzováno nějaké chování jako „normální“ či nikoliv. Podle křesťanské tradice má sexualita dva cíle: dobro manželů a plození potomstva, což u masturbace chybí. Nevím, jak přesně definuje sexualitu dr. Uzel, ale předpokládám, že mnohem šířeji.
Samotný fenomén autoerotiky je hodně komplexní, spíš než posuzování samotného aktu je třeba porozumět tomu, že je vlastně projevem nebo ventilací vnitřního vztahu či napětí. Nejčastěji se s autoerotikou setkáváme v době dospívání, tedy konstituování lidské osobnosti, která se formuje do pro lidství tak podstatné podoby jako „bytí ve vztahu“. Přechodný stav, jakým dospívání bezesporu je, v sobě nese tendenci překonání původní závislosti dítěte na rodiči a zároveň vytváření vlastní osobnosti. Protože se tato proměna neodehrává „ze dne na den“ a mladý člověk se nestane ihned dokonalou a vyzrálou osobností, je tato perioda provázena různými konflikty a neporozuměním, ať už na rovině chování, postoje, lásky vůči rodičům, atd. Protože sexualita je jedním z hlavních komponentů „bytí ve vztahu“, a to ještě není plně aktualizované, ale nese prvky nedospělosti, je i sexuální chování touto nedospělostí poznamenáno. Takže se v tomto případě dá mluvit o přechodném, nedospělém a nehotovém řešení, poznamenaném hledání vlastní identity.
Provizorní charakter může mít autoerotika v manželství, kde je jeden z partnerů „momentálně nedostupný“. Zde již vstupuje do hry určitý „návyk“ pravidelného sexuálního života, který není v dané chvíli možné realizovat a člověk se pak přikloní k náhradnímu řešení. To je na jedné straně pochopitelné, na druhé straně taková sexualita přestává být znamením života „pro druhého“ a obrací se pouze k sobě a k vlastnímu požitku. V laické literatuře se často argumentuje tím, že sexuální vyžití je lidská potřeba jako každá jiná a nedílně patří k životu. S tím se moc souhlasit nedá. Předně sexualita nepatří do kategorie „životních potřeb“ nezbytných k životu, jako je příjem potravy, dýchání apod. Sexualita a její explicitní forma je jeden z projevů, která činí život opravdovějším, plnějším a krásnějším, ale zase není jediným faktorem a také není naprosto nezbytným faktorem u všech. Degradovat sexualitu na pouhou potřebu člověka, která má být ukojena, je znevážením tohoto daru. Sexuální život v manželství má být vzájemné obdarovávání se, má mít agapický rozměr: nikoliv dávej, abych já se měl/a dobře, ale dávám, abys ty byl/a šťastná. Možná si řekněte, že je to příliš vysoký ideál a moc teoretický. Ale domnívám se, že musíme mít ideály a klást si vysoké cíle, ne se jen spokojovat s úsilím mít pohodlný život. Nakonec sexualita obrácená jen k vlastnímu požitku je bohužel jedním ze symptomů „nemoci“ celé naší západní společnosti, která si v posledku klade za cíl šťastnější život a abychom se měli lépe, a přitom patříme v celosvětovém měřítku k těm několika málo procentům světové populace, která je na tom opravdu dobře. Zato trpíme typickými chorobami blahobytu, znechucením ze života, ztrátou smyslu pro hodnoty a krásu atd. Jestli to takto půjde dál a jako primární cíl naší kultury zůstane na rovině materiální „dobře se zabezpečit a užít si“, tak celá naše společnost zahyne v odpadcích, protože to je to jediné, co po nás zůstane.
Dalším případem, kdy není možné nad masturbací jen tak mávnout rukou, je případ, kdy je autoerotika důsledkem nějakého zranění nebo uzavření vnitřního duševního života. Dost často je provázena pocitem viny, díky němuž se uzavírá bludný kruh. Sebenepřijetí, psychická nerovnováha, strach z okolí a z druhých lidí, strach ze vztahu – to vše může být v pozadí autoerotického chování, se kterým se nelze vypořádat tak, že je striktně zakážeme nebo řekneme, že je v pořádku. Takový člověk spíš potřebuje odbornou pomoc, která mu pomůže vystoupit z uzavřenosti a uzdravit vnitřní život.
Dalším důvodem, proč nebrat autoerotiku na lehkou váhu, je možné zmatení hodnot a orientace na pouhý hedonizmus. To jsem již naznačil o odstavec výše, takže teď jen malé doplnění. Jestliže mladý člověk bude formulovat svůj žebříček hodnot podle toho, co se mu líbí a co ho uspokojuje, jestliže nebude ve svém jednání uznávat žádné omezující hranice, jestliže se nenaučí problému přemáhat, ale bude je vždy jen obcházet, jestliže nebude umět bojovat sám se sebou a nebude se učit určité sebekázni, pak se to zde bude hemžit množstvím x-cetiletých nedospělých jedinců, kteří budou ve svém chování v zásadě nevyzpytatelní a navíc budou stavět na hodnotách, jež mají zoufale krátkou životnost a trvalé uspokojení nepřinesou. Dospělý člověk si musí osvojit určitý stupeň životní disciplíny a zodpovědnosti, nikoliv být ve vleku svých vášní. To samozřejmě platí všeobecně o ovládání se ve všem, ne že by za vším zlem stála sexuální nekázeň. Takovým hedonizmem samozřejmě není případ člověka, který se o kázeň v zásadě snaží, ale občas díky vlivu prostředí, temperamentu či jiných okolností selže.
V literatuře je možné najít ještě detailnější rozdělení, ale snad alespoň takový náznak přehledu stačí. Dala by se ještě doplnit „pastorační otázka“, a to morální hodnocení autoerotiky. Už z předchozího je jasné, že vše nelze „házet do jednoho pytle“. Dnes se neužívá hodnocení, že v případě 6. přikázání se vždy jedná o těžký hřích. Jinak je nutné hodnotit dospívajícího člověka, jinak manžela, octnuvšího se „v nouzi“, jinak naprostého hedonistu, jinak uzavřeného skrupulanta, je třeba přihlížet k věku, k životnímu stavu, prostředí, úrovni duchovního života, návyku, temperamentu, četnosti atd (srv. KKC 2352). Možná by někdo s povděkem kvitoval existenci nějakých tabulek, kde by se zadaly „vstupní informace“ a podle nich byl jasně definován stupeň hříšnosti. Jenže nic takového (naštěstí) není a veškerá hodnocení a rozdělení jsou jen pomůckou k tomu, aby člověk sám pojmenoval svůj postoj před Bohem, zda se svým chováním od Boha vědomě odvrací a odmítá jakékoliv mravní hranice, nebo je dosud stále slabý, aby dokázal překonat každé pokušení. I zpovědník pak reaguje podle možnosti nahlédnout do celkové situace kajícníka, takže někdy musí spíše povzbudit, někdy vysvětlit, někdy nasměrovat, někdy i upozornit či varovat, jindy prostě svěřit Božímu milosrdenství.