Odpověď:

O kom to můžeme s jistotou říci, že je v nebi?
Předně o Panně Marii, o níž vyznáváme, že byla bezprostředně přijata s tělem a duší do nebeské slávy. Dále o mučednících – jak dokládá svědectví Písma u jáhna Štěpána „vidím již otevřená nebesa“ – a rovněž svatých, kteří se těší svědectví zázraku. Další vynikající křesťanské osobnosti prohlašuje neomylně pouze papež po konzultaci kardinálů.
My sami nemůžeme rozhodnout (je v nebi, tak co bych se za něj modlil). Konáme přesně naopak: čím byli zemřelí lepší a nám dražší, tím vroucněji se za ně v modlitbách přimlouváme. Každý se bude modlit za zemřelou babičku – zbožná toť žena – právě pro dobro, aby ji Bůh odměnil nebeským štěstím; ač by to potřebovala jakoby méně než pochybný křesťan. Takže si musíme přiznat, že se modlíme za dobré a blízké lidi, ačkoliv bychom se měli modlit (spíš) za chybující, zaskočené smrtí a ty, na které jiní nepamatují. Určitě je to proto, že máme větší důvěru v úspěšnost a tedy smysl modlitby.

Nakonec docházíme i na opačný pól: nebudu se modlit nadbytečně za spasené? I za „Svatého Otce“ se církev modlí. Dokonce devět dní. Titulatura se zde týká služby posvěcování církve. Žádný člověk na zemi není bez hříchu. Ač právě on by si předně zasloužil věčnou blaženost, nikdo není pozemským životem připraven k přímému patření na Boha tváří v tvář. Proto hovoří církev o nutnosti očišťování: procesu dozrávání touhou po dokonalé lásce.

Modleme se tedy za všechny: za zesnulé přátele, za dnes zemřelé, za duše v očistci – aby jim Bůh odpustil, co opomenuli udělat dobrého. A u svatých opačně hledáme přímluvu my sami. Když bychom to spletli, u Boha se nic nezmění, ale nebylo to zbytečné – strávili jsme čas s Ním -.