Datum vložení: 11.5.2005
Případ florentského mistra fyziky, matematiky a astronomie vstoupil do podvědomí mnoha lidí, ale málokdo o něm ví více než ono údajné "...a přece se točí". Nicméně je "případ Galileo" chápán jako jeden z hlavních impulzů konstituování moderní a autonomní vědy.
Aristotelsko-ptolemaiovský geocentrický systém je najednou zpochybněn a objevují se hlasy, že "by to mohlo být i jinak". Ovšem pozorování a výpočty ještě nemají tu přesvědčivost, aby zpochybnily autoritu Aristotela, navíc potvrzenou výpovědí Písma. Kopernikovy závěry jsou pokládány za hypotézy, které nebyly dosud empiricky potvrzeny. Toto je substrát, na kterém se začal odvíjet "případ Galilei". V roce 1611 je florentský astronom slavnostně přijat Římským kolegiem, kde měli jezuité svou observatoř. Vede s nimi disputaci a předkládá výsledky svého pozorování, které jsou zčásti přijaty, další část je odmítnuta pro jejich neprůkaznost. Tato disputace se odehrála zcela na vědecké úrovni, v přátelském duchu a vzájemném respektu. Problémy začaly až dva roky poté, kdy Galilea obvinili dva dominikánští kazatelé, že jeho heliocentrická teorie přímo odporuje Bibli. Galileo se brání a v písemné obhajobě adresované svému spolupracovníkovi formuluje teorii o výkladu Písma: dojde-li ke střetu mezi doslovnou výpovědí Bible a vědeckými závěry, musí ustoupit doslovná interpretace Bible jistotě rozumu. Takto Galileo převrací teorii používanou teology: ti naopak ve sporných otázkách zvýhodňovali doslovný výklad Bible.
Galilei svou teorii rozvíjí v Dopise Kristině z Loreny, kde již dá pocítit svou nelibost nad nekompetentností teologů v oblasti astronomie, kteří s matematiky a filozofy zacházejí jako s kramáři. Popuzení odpůrci na sebe nenechají dlouho čekat a udají Galileiho Římské inkvizici. Galilei jde do Říma s poměrně velkým optimizmem, vždyť má mezi Jezuity pověst seriózního vědce. Navíc poradcem kongregace je Roberto Belarmini, který se projevoval jako velmi uvážlivý teolog. K této problematice se již vyjdřil v dopise adresovaném karmelitánu Foscarinimu, který zastával Galileiho pozice a obhajoval je z teologického hlediska. Belarmini v něm připomíná, že heliocentrizmus je zatím pouhá hypotéza, pokusem jak vysvětlit určité fenomény. Proto je třeba o ní mluvit jako o hypotéze a ve sporných případech dát přednost Písmu. Pokud by se jednoho dne skutečně prokázala platnost této hypotézy, pak budou teologové vyzváni k reinterpretaci toho, co bylo do té doby pokládáno za učení Bible v této otázce. Galilei tedy míří do Říma s úmyslem prokázat platnost heliocentrické hypotézy a nutnost reinterpretace biblické zprávy.
Nuspěl. Prakticky nedostal šanci, aby své názory obhájil, protože kongregace nepřipustila jakoukoli disputaci. 24. února 1616 jsou jeho tvrzení, že slunce je středem vesmíru a je nehybné a že země naopak středem není a pohybuje se, jsou prohlášena za nesmyslné, absurdní, pomýlené a heretické. Dva dny poté mu kardinál Belarmini předá "Monitum" - napomenutí - a knihy o heliocentrizmu jsou zakázány.
Galileo se podřídí, ale zanedlouho se vrhne do ostré polemiky s jezuity z Římského kolegia na téma pohybu komet. Jezuitský astronom O. Grassi vydá totiž knihu, ve které na základě pozorování Tycho de Brahe dokazuje, že komety jsou kosmická tělesa vzdálenější než měsíc a že jejich orbita zřejmě není cyklická. V této tezi vidí Galilei ohrožení kopernického systému, který je založen na cyklických orbitách, a předloží svou teorii, podle níž komety nejsou nic jiného než optické klamy, tedy odrazy slunečních paprsků ve vyšších sférách atmosféry. Knihu Il Saggiatore s touto teorií, kde mimo jiné předkládá principy vědecké metodologie, věnuje novému papeži Urbanu VIII., který mu byl nakloněn.
Obrátil se na něj i se žádostí o přezkoumání svého odsouzení. Papež váhá a Galilei se proto rozhodne upřesnit své závěry v další knize. Ta se ale rodí pomalu, Galilei zápasí se zdravím, také musí několikrát do Říma, aby si vyžádal církevní schválení pro vydání. To mělo být dáno, pokud Galileo v úvodu vyjádří svou neutralitu k oběma vyloženým systémům, geocentrickému i heliocentrickému, a v závěru vyzdvihne Boží všemohoucnost, které nemůže odporovat žádné lidské poznání. Domluva s Papežským stolcem ale vázne, v Římě vypukne mor, Galileo je již netrpělivý, nakonec imprimatur získá a v únoru 1632 vychází z tiskárny Dialog o dvou největších systémech světa. Působí jako rozbuška. Papež okamžitě odejme imprimatur, zakáže prodej a Galileo je povolán k inkvizičnímu soudu. Proč? Historici se snaží dovtípit, co změnilo názor Urbana VIII., který dříve Galilea protěžoval. Pravděpodobně to byl fakt, že Galileo nedodržel podmínky pro imprimatur: nezůstal neutrální vůči prezentovaným systémům, ale vyzdvihl heliocentrický, zatímco geocentrický zesměšnil. Svou roli určitě hrála i politická situace třicetileté války, kdy byl jen stín protestantizmu podezřelý (Galileiho teorie o interpretaci Písma zpochybňuje nejvyšší autoritu církve a nahrává "antikatolickým" myšlenkám). Autor Dialogu dorazí do Říma v únoru 1633. Komise tří teologů dospěje k závěru, že se provinil neposlušností vůči zákazu podporování, šíření a vyučovánní Kopernikovy teorie. Galileo tedy není obviněn z hereze, ale pouze z neposlušnosti. Galileo se brání, že Belarminiho monitum nebylo formováno stylem zákazu a že ve svém Dialogu neučí Kopernikovu teorii, pouze ji představuje spolu s geocentrickým systémem. 27. dubna jej osobně navštíví komisař kongregace, rozhovor je však tajný. Během následujících výslechů Galileo uzná, že četba Dialogu by mohla vést čtenáře k přesvědčení, že preferuje heliocentrický systém. Je uznán vinným z neposlušnosti a z podezření z hereze a odsouzen k "domácímu vezení". Zemře ve své rezidenci u Florencie 8. ledna 1642, zatímco se Evropou šíří překlady jeho díla a jeho sláva roste.
Je evidentní, že celý proces má svá temná místa, která se historici zatím marně snaží proniknout. Existuje nepodepsané a nedatované rozhodnutí, spadající údajně do doby prvního inkvizičního procesu v roce 1616, které zakazuje Galileovi šíření Kopernikovy teorie. Je však pravé, či se jedná o podvrh, vzhledem k tomu, že dokument postrádá jakékoliv datování i podpis autority? Co bylo předmětem oné tajné schůzky během druhého procesu, která vyústila v Galileiho přiznání? Italský historik Pietro Redondi, který zkoumal materiál týkající se Galileiho ve Vatikánském archívu, přišel v roce 1983 se zajímavou teorií. Našel tam spis, který vinil Galileiho z hereze proti dogmatu transsubstanciace. Jeho kniha Il Saggiatore rozvíjí totiž materialistickou teorii, která je neslučitelná s učením o eucharistii. Italský historik tedy předpokládá, že inkviziční proces z roku 1633 je jen rouškou, aby odvrátil pozornost od hlubšího problému. Galileo je odsouzen jen za neposlušnost, pokud by byl obžalován z hereze proti eucharistii, stálo by jej to takřka jistě život. Pravděpodobnost této teorie je předmětem bádání historiků, faktem zůstává, že by osvětlila některá "temná místa" v procesu.
Případ Giordana Bruna je trochu jiný, ačkoli také souvisí s podporou heliocentrického systému. Tento "l´enfant terrible" italských dominikánů nebyl odsouzen za pouhé podporování kopernického systému, ale za filozofické teze, které byly posouzeny jako nekompatibilní s křesťanskou vírou:
1. svět je nekonečný a věčný
2. svět se sestává ze dvou principů: původní materie a duše, přičmž duše člověka je přechodnou formou této světové duše.
Tyto myšlenky, velmi silně připomínající panteizmus, v očích tehdejších teologů nemohly obstát, protože ohrožovaly nekonečnost a věčnost Boží, zároveň jedinečnost stvoření a člověka. Problém G. Bruna byl tedy více filozoficko-teologický než přírodovědný. Je samozřejmě otázkou, zda-li je plápolající hranice adekvádním řešením. I dnes je socha Giordana Bruna na Campo di fiori (místě, kde byl upálen) vedle paláce Apoštolské penitencierie a Římské roty určitým mementem.
Při posuzování takovýchto podobných případů bychom měli vzít v úvahu následující body:
- Celý středověk byl ve znamení spojení víry a vědy - vědci jsou většinou řehoníci, kláštery jsou centrem vědy. Zkoumání přírody znamená dotýkat se Božího stvoření, přírodovědné poznatky mají vždy náboženský kontext.
- Velkou roli hraje respekt autority. V náboženské oblasti je základní autoritou Bible, pasáže týkající se světa jsou vykládány převážně doslovně. Další autoritou jsou Otcové církve a magisterium. Autoritou v oblasti přírodních věd je řecký filozof Aristoteles, jehož závěry odpovídající možnostem tehdejšího poznání bývaly přejímány bez dostatečného kritického očištění.
- Novověk je signalizován rozpadem unitárního pohledu na svět, víra a věda se na základě bolestivých zkušeností - jako byl právě případ Galileo - rozcházejí. To vede k větší autonomii a specifikaci vědy, na druhou stranu totální odhlížení od náboženského a etického smyslu a povýšení vědy do role spasitelského "náboženství" přineslo velké rozčarování ve 20. století: vědecké poznatky nezachraňují, ale zabíjejí. Proto se v poslední době kladou otázky po etice ve vědě, své slovo má i máboženství.
- Tento fakt požaduje obnovit dialog mezi vědou a vírou i s vědomím vlastních kompetencí a omezení."znásilňování" ať z jedné či druhé strany nese neblahé následky.
Pokud hledáte něco na internetu na téma Galileo, jsou nejlepší stránky F.Mikeše:
http://www.elabs.com/van/galimil2.htm
http://www.elabs.com/van/galimil1.htm
nebo i něco dalšího:
http://nb.vse.cz/kfil/win/atlas1/Galilei.htm
http://pes.eunet.cz/veda/clanky/16956_37_0_0.html
Otázka:
Pekny den. Pripravujem sa na prijatie sviatosti birmovania a potrebovala by som vediet, ako sa ma sucasny veriaci pozerat na problem Galilea Galileiho, ako ma branit Cirkev v porovnani s tym, co sa stalo v minulosti, kde je vlastne pravda. A taktiez Giordana Bruna. Dakujem vopred za odpoved.Odpověď:
Pousoudit případ Galilea Galileiho předpokládá solidní obeznámení se se všemi historickými fakty souvisejícími s tímto případem, pak i solidní rozvážené posouzení. Historici, teologové i přírodopisci své hodnocení už přednesli, vyjádřila se k němu i církev. Konkrétně během Jubilejního roku se papež Jan Pavel II. jménem celé církve omluvil za násilí, které lidé církve v dějinách způsobili.Případ florentského mistra fyziky, matematiky a astronomie vstoupil do podvědomí mnoha lidí, ale málokdo o něm ví více než ono údajné "...a přece se točí". Nicméně je "případ Galileo" chápán jako jeden z hlavních impulzů konstituování moderní a autonomní vědy.
Aristotelsko-ptolemaiovský geocentrický systém je najednou zpochybněn a objevují se hlasy, že "by to mohlo být i jinak". Ovšem pozorování a výpočty ještě nemají tu přesvědčivost, aby zpochybnily autoritu Aristotela, navíc potvrzenou výpovědí Písma. Kopernikovy závěry jsou pokládány za hypotézy, které nebyly dosud empiricky potvrzeny. Toto je substrát, na kterém se začal odvíjet "případ Galilei". V roce 1611 je florentský astronom slavnostně přijat Římským kolegiem, kde měli jezuité svou observatoř. Vede s nimi disputaci a předkládá výsledky svého pozorování, které jsou zčásti přijaty, další část je odmítnuta pro jejich neprůkaznost. Tato disputace se odehrála zcela na vědecké úrovni, v přátelském duchu a vzájemném respektu. Problémy začaly až dva roky poté, kdy Galilea obvinili dva dominikánští kazatelé, že jeho heliocentrická teorie přímo odporuje Bibli. Galileo se brání a v písemné obhajobě adresované svému spolupracovníkovi formuluje teorii o výkladu Písma: dojde-li ke střetu mezi doslovnou výpovědí Bible a vědeckými závěry, musí ustoupit doslovná interpretace Bible jistotě rozumu. Takto Galileo převrací teorii používanou teology: ti naopak ve sporných otázkách zvýhodňovali doslovný výklad Bible.
Galilei svou teorii rozvíjí v Dopise Kristině z Loreny, kde již dá pocítit svou nelibost nad nekompetentností teologů v oblasti astronomie, kteří s matematiky a filozofy zacházejí jako s kramáři. Popuzení odpůrci na sebe nenechají dlouho čekat a udají Galileiho Římské inkvizici. Galilei jde do Říma s poměrně velkým optimizmem, vždyť má mezi Jezuity pověst seriózního vědce. Navíc poradcem kongregace je Roberto Belarmini, který se projevoval jako velmi uvážlivý teolog. K této problematice se již vyjdřil v dopise adresovaném karmelitánu Foscarinimu, který zastával Galileiho pozice a obhajoval je z teologického hlediska. Belarmini v něm připomíná, že heliocentrizmus je zatím pouhá hypotéza, pokusem jak vysvětlit určité fenomény. Proto je třeba o ní mluvit jako o hypotéze a ve sporných případech dát přednost Písmu. Pokud by se jednoho dne skutečně prokázala platnost této hypotézy, pak budou teologové vyzváni k reinterpretaci toho, co bylo do té doby pokládáno za učení Bible v této otázce. Galilei tedy míří do Říma s úmyslem prokázat platnost heliocentrické hypotézy a nutnost reinterpretace biblické zprávy.
Nuspěl. Prakticky nedostal šanci, aby své názory obhájil, protože kongregace nepřipustila jakoukoli disputaci. 24. února 1616 jsou jeho tvrzení, že slunce je středem vesmíru a je nehybné a že země naopak středem není a pohybuje se, jsou prohlášena za nesmyslné, absurdní, pomýlené a heretické. Dva dny poté mu kardinál Belarmini předá "Monitum" - napomenutí - a knihy o heliocentrizmu jsou zakázány.
Galileo se podřídí, ale zanedlouho se vrhne do ostré polemiky s jezuity z Římského kolegia na téma pohybu komet. Jezuitský astronom O. Grassi vydá totiž knihu, ve které na základě pozorování Tycho de Brahe dokazuje, že komety jsou kosmická tělesa vzdálenější než měsíc a že jejich orbita zřejmě není cyklická. V této tezi vidí Galilei ohrožení kopernického systému, který je založen na cyklických orbitách, a předloží svou teorii, podle níž komety nejsou nic jiného než optické klamy, tedy odrazy slunečních paprsků ve vyšších sférách atmosféry. Knihu Il Saggiatore s touto teorií, kde mimo jiné předkládá principy vědecké metodologie, věnuje novému papeži Urbanu VIII., který mu byl nakloněn.
Obrátil se na něj i se žádostí o přezkoumání svého odsouzení. Papež váhá a Galilei se proto rozhodne upřesnit své závěry v další knize. Ta se ale rodí pomalu, Galilei zápasí se zdravím, také musí několikrát do Říma, aby si vyžádal církevní schválení pro vydání. To mělo být dáno, pokud Galileo v úvodu vyjádří svou neutralitu k oběma vyloženým systémům, geocentrickému i heliocentrickému, a v závěru vyzdvihne Boží všemohoucnost, které nemůže odporovat žádné lidské poznání. Domluva s Papežským stolcem ale vázne, v Římě vypukne mor, Galileo je již netrpělivý, nakonec imprimatur získá a v únoru 1632 vychází z tiskárny Dialog o dvou největších systémech světa. Působí jako rozbuška. Papež okamžitě odejme imprimatur, zakáže prodej a Galileo je povolán k inkvizičnímu soudu. Proč? Historici se snaží dovtípit, co změnilo názor Urbana VIII., který dříve Galilea protěžoval. Pravděpodobně to byl fakt, že Galileo nedodržel podmínky pro imprimatur: nezůstal neutrální vůči prezentovaným systémům, ale vyzdvihl heliocentrický, zatímco geocentrický zesměšnil. Svou roli určitě hrála i politická situace třicetileté války, kdy byl jen stín protestantizmu podezřelý (Galileiho teorie o interpretaci Písma zpochybňuje nejvyšší autoritu církve a nahrává "antikatolickým" myšlenkám). Autor Dialogu dorazí do Říma v únoru 1633. Komise tří teologů dospěje k závěru, že se provinil neposlušností vůči zákazu podporování, šíření a vyučovánní Kopernikovy teorie. Galileo tedy není obviněn z hereze, ale pouze z neposlušnosti. Galileo se brání, že Belarminiho monitum nebylo formováno stylem zákazu a že ve svém Dialogu neučí Kopernikovu teorii, pouze ji představuje spolu s geocentrickým systémem. 27. dubna jej osobně navštíví komisař kongregace, rozhovor je však tajný. Během následujících výslechů Galileo uzná, že četba Dialogu by mohla vést čtenáře k přesvědčení, že preferuje heliocentrický systém. Je uznán vinným z neposlušnosti a z podezření z hereze a odsouzen k "domácímu vezení". Zemře ve své rezidenci u Florencie 8. ledna 1642, zatímco se Evropou šíří překlady jeho díla a jeho sláva roste.
Je evidentní, že celý proces má svá temná místa, která se historici zatím marně snaží proniknout. Existuje nepodepsané a nedatované rozhodnutí, spadající údajně do doby prvního inkvizičního procesu v roce 1616, které zakazuje Galileovi šíření Kopernikovy teorie. Je však pravé, či se jedná o podvrh, vzhledem k tomu, že dokument postrádá jakékoliv datování i podpis autority? Co bylo předmětem oné tajné schůzky během druhého procesu, která vyústila v Galileiho přiznání? Italský historik Pietro Redondi, který zkoumal materiál týkající se Galileiho ve Vatikánském archívu, přišel v roce 1983 se zajímavou teorií. Našel tam spis, který vinil Galileiho z hereze proti dogmatu transsubstanciace. Jeho kniha Il Saggiatore rozvíjí totiž materialistickou teorii, která je neslučitelná s učením o eucharistii. Italský historik tedy předpokládá, že inkviziční proces z roku 1633 je jen rouškou, aby odvrátil pozornost od hlubšího problému. Galileo je odsouzen jen za neposlušnost, pokud by byl obžalován z hereze proti eucharistii, stálo by jej to takřka jistě život. Pravděpodobnost této teorie je předmětem bádání historiků, faktem zůstává, že by osvětlila některá "temná místa" v procesu.
Případ Giordana Bruna je trochu jiný, ačkoli také souvisí s podporou heliocentrického systému. Tento "l´enfant terrible" italských dominikánů nebyl odsouzen za pouhé podporování kopernického systému, ale za filozofické teze, které byly posouzeny jako nekompatibilní s křesťanskou vírou:
1. svět je nekonečný a věčný
2. svět se sestává ze dvou principů: původní materie a duše, přičmž duše člověka je přechodnou formou této světové duše.
Tyto myšlenky, velmi silně připomínající panteizmus, v očích tehdejších teologů nemohly obstát, protože ohrožovaly nekonečnost a věčnost Boží, zároveň jedinečnost stvoření a člověka. Problém G. Bruna byl tedy více filozoficko-teologický než přírodovědný. Je samozřejmě otázkou, zda-li je plápolající hranice adekvádním řešením. I dnes je socha Giordana Bruna na Campo di fiori (místě, kde byl upálen) vedle paláce Apoštolské penitencierie a Římské roty určitým mementem.
Při posuzování takovýchto podobných případů bychom měli vzít v úvahu následující body:
- Celý středověk byl ve znamení spojení víry a vědy - vědci jsou většinou řehoníci, kláštery jsou centrem vědy. Zkoumání přírody znamená dotýkat se Božího stvoření, přírodovědné poznatky mají vždy náboženský kontext.
- Velkou roli hraje respekt autority. V náboženské oblasti je základní autoritou Bible, pasáže týkající se světa jsou vykládány převážně doslovně. Další autoritou jsou Otcové církve a magisterium. Autoritou v oblasti přírodních věd je řecký filozof Aristoteles, jehož závěry odpovídající možnostem tehdejšího poznání bývaly přejímány bez dostatečného kritického očištění.
- Novověk je signalizován rozpadem unitárního pohledu na svět, víra a věda se na základě bolestivých zkušeností - jako byl právě případ Galileo - rozcházejí. To vede k větší autonomii a specifikaci vědy, na druhou stranu totální odhlížení od náboženského a etického smyslu a povýšení vědy do role spasitelského "náboženství" přineslo velké rozčarování ve 20. století: vědecké poznatky nezachraňují, ale zabíjejí. Proto se v poslední době kladou otázky po etice ve vědě, své slovo má i máboženství.
- Tento fakt požaduje obnovit dialog mezi vědou a vírou i s vědomím vlastních kompetencí a omezení."znásilňování" ať z jedné či druhé strany nese neblahé následky.
Pokud hledáte něco na internetu na téma Galileo, jsou nejlepší stránky F.Mikeše:
http://www.elabs.com/van/galimil2.htm
http://www.elabs.com/van/galimil1.htm
nebo i něco dalšího:
http://nb.vse.cz/kfil/win/atlas1/Galilei.htm
http://pes.eunet.cz/veda/clanky/16956_37_0_0.html
Na otázku odpověděl:
Petr Šikula
