Odpověď:

Starý a Nový zákon jsou postupným zjevováním Boha, které prochází těžkou fází očišťování lidských představ o Bohu. Velmi charakteristické pro SZ je, že Bůh se zjevuje jako stale jiný - uniká lidskému chápání. Starozákonní člověk nikdy nemůže říci, že už Boha poznal, že se ho pojmově `zmocnil`. Bůh je pořád jiný a jeho jednání je pro nás lidi nepochopitelné. Ale přesto má Boží zjevování se člověku určitou dynamiku a vrcholí zjevením v Božím synu. Krutosti a války nejsou ve starém zákoně nic neobvyklého - uvědomte si, že nejsme ve 20. století a nějaké myšlenky humanizmu se tenkrát nenosily. Vedly se náboženské války, které měly velký význam. Podle tehdejšího smýšlení měl každý národ svého boha - polyteizmus byl naprosto samozžejmá věc (v Izraeli můžeme mluvit o monodeizmu až tak za doby proroka Izaiáše - 8. stol. př. Kr.) Čí národ v boji vyhrál, toho bůh byl silnější. Hospodin byl pro izraelity silným Bohem nad ostatní bohy, protože vyhrávali války. Teprve později se tato lidská představa očišťuje.
Je potřeba v tom vidět didaktický proces - touha člověka je ovládat, zmocnit se Boha a jeho vlastností (viz vyprávění o pády prvních lidí) - proto se Bůh ukazuje jako lidsky nepochopitelný, kde nikdy nelze předpovědět, jak se zachová. Až si člověk zvykl na tuto podstatnou Boží vlastnost, dochází ke zjevení podstaty Boha - Bůh je láska, milujte i své nepřátele apod. Kdyby se s něčím takovým přišlo dříve, tak Izraelité určitě jako národ nepřežijí.
To, že je ve Starém zákoně násilí, není nic pohoršlivého, zkuste si vyjmenovat dětské pohádky, kde se neobjeví ani kapka krve, ani stín zla nebo násilí. Asi jich moc nenajdete. :-))
Na Boží zjevení se musíme dívat jako na celek - postupné odkrývání toho, kdo je člověk a kdo je Bůh. Děti se také začínají učit na černobílých vyprávěních, kde je jasný kladný a záporný hrdina. Jinak to nedovedou. Teprvě když dospějí, mají schopnost citlivějšího rozlišování.