Datum vložení: 10.8.2001
Ve SZ najdeme příkaz: "Neuděláte si tesanou sochu." (srv. Ex 20,4; Lv 26,1; Dt 4,16). Tím příkazem měl být Izrael chráněn pádu do modloslužby, která u okolních národů kvetla. Bůh Izraele byl Bohem živým, který převyšuje všechny lidské představy, není nic stvořeného...
Radikální zlom nastal Vtělením. Zde neviditelný Bůh přijímá lidskou viditelnou podobu, je "obrazem neviditelného Boha" (srv. Kol 1,15; 2Kor 4,4). Kristus je vlastně prvním autorizovaným obrazem Božím.
První křesťané byli ke zobrazování Boha velmi zdrženliví. Používali proto zástupné symboly: symbol ryby apod. (pro vysvětlenou: počátečním písmena "Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel" - Iesous Xristos Theou Yos Soter - tvoří slovo IXThYS - česky RYBA). Tento symbol najdeme velmi často v římských katakombách (např. Kalistovy). Ale zároveň zde najdeme malby biblických výjevů. Musíme se "bohužel" smířit s tím, že většina křesťanů té doby prostě neuměla číst a obraz byl jedním z možných způsobů předávání biblického poselství. Samozřejmě, že to hned vzbudilo polemiky. Protože jsme v období tříbení teologického myšlení a snahy vyjádřit, kdo to je Kristus apod, sehrály v našem problímu roli i kristologické hereze. Ti, kdo popírali, že Ježíš byl pravý člověk (blud dokétizmu), samozřejmě ihned odmítli i znázornění jeho lidské přirozenosti obrazem. Ovšem na druhé straně, jelikož obrazem není možné zachytit božskou přirozenost, je blízko další hereze, která odmítá přijmout Ježíše jako pravého Boha (blud arianizmu). Tak byla tendence zobrazování Krista minimalizovat. Ruku v ruce s tím šlo mínění, že prostý lid má tendenci uctívat obrazy pověrečně - obrazy svatých nebo P. Marie. Tak došlo k hnutí "ikonoklazmu" - ničení obrazů.
Protože se v církvi vytvořily dvě skupiny (jedna obrazy hájila, druhá je zakazovala), byl tento problém řešen na 2. Nicejském koncilu roku 787. Koncil spor uzavřel tím, že obnovil úctu obrazů. Zdůvodnil to rozlišením mezi úctou a klaněním. Zatímco úctu je možné vzdát i tvorům, klanění přísluší pouze Bohu. Koncil dále prohlásil, že "uctívání obrazu vychází z úcty k originálu". Hodnota posvátného obrazu není v něm samém, ale v tom, že odkazuje na světce, popř. na Krista, kterého představuje: kdo uctívá obraz, ctí zobrazeného. (srv. Denzinger-Schönmetzer, Enchidirion Symbolorum 600-603 /sbírka definitivních a závazných výroků koncilů a papežů ve věcech víry a mravů/).
Z Vaší otázky (pokud jsem ji dobře pochopil) vysvítá, že Vám dělá problém postoj papeže "klečet před sochou Panny Marie". Ovšem nikde není řečeno ani napsáno, že by klečení bylo výhradním projevem klanění, adorace. Pokud pročítáme Písmo, pak postojem člověka před Božím majestátem bylo "padnout na tvář" - prostrace (liturgicky používaná při obřadech Velkého pátku). Symbolika klečení může samozřejmě být jedním z možných projevů klanění, to je však především "vnitřní postoj". Klečení může být stejně tak výrazem prosby, pokání apod. NB: Klečet můžete konečně i při opravě kola u auta a přesto Vás nikdo nebude obviňovat z adorace dopravního prostředku. Tělesný postoj nám v tomto případě "pomáhá". U auta budete klečet proto, že Vás bolí v zádech a nevydržíte být prostě ohnutý. Podobně někomu může klečení "napomoci" k pohroužení se do modlitby, jinému vyhovuje sedět, dalšímu stát, někdo leží tváří k zemi apod. Jde o to zapojit celého člověka. Ve společné liturgické modlitbě jsou postoje víceméně dány - např. kdy se při mši stojí, klečí, sedí. Ale u soukromé modlitby záleží na nás, který postoj nám nejvíce pomůže.
Na závěr ještě něco k žehnání obrazů, soch, růženců apod. Je dobré si v tomto případě přečíst žehnací modlitbu: "Bože, ty jsi původce a zdroj všeho požehnání, ty se raduješ, když se upevňuje a roste zbožnost tvého lidu. Stůj při těch, kdo budou používat těchto předmětů a dej, ať jim to prospívá k prohloubení jejich víry a zbožnosti." - Žehnání předmětů je vlastně požehnání lidem, kteří budou předměty užívat. Jsou pro nás opět viditelným a hmatatelným symbolem Božího požehnání (viz podobně např. svátosti - jsou to viditelná znamení neviditelné milosti). Jsme prostě lidé tělesní, kteří si nevystačí pouze s mentální rovinou, ale potřebují zapojit všechny smysly i představivost. Proto je i z psychologického hledista používání obrazů a soch ospravedlnitelné.
Otázka:
Mě velmi trápí situace, kdy katolíci uctívají sochy, např. Panny Marie Fatimské požehnané papežem Janem Pavlem II. nedávno, i obrazy, např. sv. Aněžky nebo sv. Jana Sarkandra při kanonizaci. Četl jsem mnoho katolických knih, kde je psáno, že katolíci ve faktu neklání před těmi obrazy či sochami, ale jenom uctívají. Spousta špičkových katolických teologů praví, že klanění náleží jenom Pánu Bohu, ne světcům ani Panně Marii, což nepotvrdí stav, kdy Svatý Otec jako hlava této Církve, Pastýř a Učitel vlastně klečel před sochou Panny Marie mnohokrát veřejně. To by bylo považováno někým každým nekatolického vyznání za modloslužbu. Já jako pravý katolík bych s tím taky souhlasil. Mohl byste mi vysvětlit,jak k tomu šlo, že je to povoleno Církví? Nechci od Vás dostat známou odpověď: toto uctívání je jako když někdo na daleké cestě má s sebou fotku své milované osoby apod. Děkuji.Odpověď:
Problém úcty obrazů a soch je velmi starý a snad Vám pomůže stručné historické nastínění:Ve SZ najdeme příkaz: "Neuděláte si tesanou sochu." (srv. Ex 20,4; Lv 26,1; Dt 4,16). Tím příkazem měl být Izrael chráněn pádu do modloslužby, která u okolních národů kvetla. Bůh Izraele byl Bohem živým, který převyšuje všechny lidské představy, není nic stvořeného...
Radikální zlom nastal Vtělením. Zde neviditelný Bůh přijímá lidskou viditelnou podobu, je "obrazem neviditelného Boha" (srv. Kol 1,15; 2Kor 4,4). Kristus je vlastně prvním autorizovaným obrazem Božím.
První křesťané byli ke zobrazování Boha velmi zdrženliví. Používali proto zástupné symboly: symbol ryby apod. (pro vysvětlenou: počátečním písmena "Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel" - Iesous Xristos Theou Yos Soter - tvoří slovo IXThYS - česky RYBA). Tento symbol najdeme velmi často v římských katakombách (např. Kalistovy). Ale zároveň zde najdeme malby biblických výjevů. Musíme se "bohužel" smířit s tím, že většina křesťanů té doby prostě neuměla číst a obraz byl jedním z možných způsobů předávání biblického poselství. Samozřejmě, že to hned vzbudilo polemiky. Protože jsme v období tříbení teologického myšlení a snahy vyjádřit, kdo to je Kristus apod, sehrály v našem problímu roli i kristologické hereze. Ti, kdo popírali, že Ježíš byl pravý člověk (blud dokétizmu), samozřejmě ihned odmítli i znázornění jeho lidské přirozenosti obrazem. Ovšem na druhé straně, jelikož obrazem není možné zachytit božskou přirozenost, je blízko další hereze, která odmítá přijmout Ježíše jako pravého Boha (blud arianizmu). Tak byla tendence zobrazování Krista minimalizovat. Ruku v ruce s tím šlo mínění, že prostý lid má tendenci uctívat obrazy pověrečně - obrazy svatých nebo P. Marie. Tak došlo k hnutí "ikonoklazmu" - ničení obrazů.
Protože se v církvi vytvořily dvě skupiny (jedna obrazy hájila, druhá je zakazovala), byl tento problém řešen na 2. Nicejském koncilu roku 787. Koncil spor uzavřel tím, že obnovil úctu obrazů. Zdůvodnil to rozlišením mezi úctou a klaněním. Zatímco úctu je možné vzdát i tvorům, klanění přísluší pouze Bohu. Koncil dále prohlásil, že "uctívání obrazu vychází z úcty k originálu". Hodnota posvátného obrazu není v něm samém, ale v tom, že odkazuje na světce, popř. na Krista, kterého představuje: kdo uctívá obraz, ctí zobrazeného. (srv. Denzinger-Schönmetzer, Enchidirion Symbolorum 600-603 /sbírka definitivních a závazných výroků koncilů a papežů ve věcech víry a mravů/).
Z Vaší otázky (pokud jsem ji dobře pochopil) vysvítá, že Vám dělá problém postoj papeže "klečet před sochou Panny Marie". Ovšem nikde není řečeno ani napsáno, že by klečení bylo výhradním projevem klanění, adorace. Pokud pročítáme Písmo, pak postojem člověka před Božím majestátem bylo "padnout na tvář" - prostrace (liturgicky používaná při obřadech Velkého pátku). Symbolika klečení může samozřejmě být jedním z možných projevů klanění, to je však především "vnitřní postoj". Klečení může být stejně tak výrazem prosby, pokání apod. NB: Klečet můžete konečně i při opravě kola u auta a přesto Vás nikdo nebude obviňovat z adorace dopravního prostředku. Tělesný postoj nám v tomto případě "pomáhá". U auta budete klečet proto, že Vás bolí v zádech a nevydržíte být prostě ohnutý. Podobně někomu může klečení "napomoci" k pohroužení se do modlitby, jinému vyhovuje sedět, dalšímu stát, někdo leží tváří k zemi apod. Jde o to zapojit celého člověka. Ve společné liturgické modlitbě jsou postoje víceméně dány - např. kdy se při mši stojí, klečí, sedí. Ale u soukromé modlitby záleží na nás, který postoj nám nejvíce pomůže.
Na závěr ještě něco k žehnání obrazů, soch, růženců apod. Je dobré si v tomto případě přečíst žehnací modlitbu: "Bože, ty jsi původce a zdroj všeho požehnání, ty se raduješ, když se upevňuje a roste zbožnost tvého lidu. Stůj při těch, kdo budou používat těchto předmětů a dej, ať jim to prospívá k prohloubení jejich víry a zbožnosti." - Žehnání předmětů je vlastně požehnání lidem, kteří budou předměty užívat. Jsou pro nás opět viditelným a hmatatelným symbolem Božího požehnání (viz podobně např. svátosti - jsou to viditelná znamení neviditelné milosti). Jsme prostě lidé tělesní, kteří si nevystačí pouze s mentální rovinou, ale potřebují zapojit všechny smysly i představivost. Proto je i z psychologického hledista používání obrazů a soch ospravedlnitelné.
Na otázku odpověděl:
P. Mgr. Petr Šikula
