Odpověď:

Kněz coby arbiter elegantiae – hmmm, tak to tu ještě nebylo. :-) Ač mám jednu kamarádku, jež se coby módní návrhářka věnuje této oblasti profesionálně, pro mě zůstává móda a vše okolo ní se točící velkou neznámou. Takže praktické rady nebo trendy hledejte u odborníků, nově třeba v časopisu IN, který má oslovit věřící dívky. Já se k této problematice mohu vyjádřit pouze teoreticky, a ještě neodborně.
Krása je bez pochyby něco, co tvoří nedílnou součást života člověka. Velký důraz na fyzickou krásu byl kladen především v antickém řeckém světě, který svůj ideál spatřoval v harmonii, kráse, řádu – kosmos. Křesťanství se pod vlivem různých proudů více spiritualizovalo a důraz na fyzickou krásu v běžném životě ustoupil do pozadí, ačkoli v křesťanském umění cit pro krásu zůstal. Jednostranné zdůrazňování duchovních hodnot za cenu pohrdání tělesností, takřka panický strach ze sexuality i maskulinní forma společnosti způsobily, že se ještě donedávna označovalo líčení žen a dívek jako „hříšná marnivost“. Teologická obnova ve 20. století, zvláště pak směr známý jako „théologie de réalité terrestre“ ze 40. a 50. let minulého století, obrátila větší pozornost ke skutečnosti stvoření v jeho fyzickém rozměru. To se promítlo i do nového chápání různých morálních otázek, fyzické zušlechťování nevyjímaje. Každá solidní současná příručka křesťanské etiky neopomene kapitolu péče o zdraví a o tělo, protože i tento rozměr lidského života je základní a nepřehlédnutelný.
Z toho důvodu v současném pojetí nejsou vůči líčení, módním odívání apod. zvláštní výhrady. Předpokládá se, že se křesťané i v této oblasti lidského života budou orientovat. Pokud jde o líčení a „dokrašlování“, já osobně rozlišuji dvě kategorie žen a dívek: ty, které to umějí, a ty, které to neumějí. Ta druhá kategorie se projevuje buď tak, že tyto prostředky samy nepoužívají, případně je odsuzují, nebo vytvoří na své tváři dílo, za které by se ani Pablo Picasso nemusel stydět. Do té první kategorie řadím ty, které s citem dokážou podtrhnout linie a charakteristiky osobnosti. Přičemž zastávám pravidlo, že míň je někdy víc. Totéž platí i o módních stylech v odívání atd. Touha líbit se je pro ženu přirozená, na druhé straně i oko muže se zalíbením spočine na ženě, jejíž krása jej může inspirovat. Přitom bych rád připomenul řeckou moudrost, že krása spočívá v harmonii a souladu. Celková krása a harmonie osobnosti je dána nejen složkou fyzickou, ale i duševní, charismatickou, inteligenční.
Na druhé straně je třeba dávat pozor na to, aby se v této oblasti zachovaly určité limity. Honba za módou a tělesnou krásou může svázat natolik, že člověk už ani nic jiného nevnímá a touha je v posledku sebezničující. Není třeba hned sledovat kterýkoliv výstřední trend, ani napodobovat všechny celebrity, nosit vyzývavé oblečení. „Kult mladého těla“, který se na nás valí různými prostředky, může vsugerovat představu, že je třeba vyhnout se stárnutí nebo jej maximálně oddálit či zamaskovat. Na jevištích a před filmovými kamerami skotačící celebrity, jež by byly v řádném životě již zasloužilými důchodci, se nám snaží namluvit, že za posledních čtyřicet let vůbec nezestárly. A tato tendence je již hodně nebezpečná a lživá. Ačkoli farmaceutický průmysl nás zásobuje „zaručenými“ elixíry mládí, krémy proti vráskám a léky proti stárnutí, stále platí, že lidský život na zemi sestává z několika etap, na jejichž konci čeká smrt. Nemá smysl si namlouvat, že tomu tak není. Každá z etap lidského života má svou krásu a poezii, i stáří. Není třeba se za ně stydět.