Odpověď:

Rozhodnutí, kdo půjde do nebe a kdo ne, bych přece jen nechal na Bohu. On je jediný soudce našeho života, on jako jediný umí spojit milosrdenství a spravedlnost. Zasahovat do této oblasti a předvídat Boží soud si rozhodně netroufám. Čísla obětí inkvizice se v historických studií velmi liší, já sám historik nejsem a neodvažuji se Vámi uvedený počet ani vyvrátit, ani potvrdit. Otázkou křížových výprav a inkvizice jsme se na těchto stránkách již samostatně zabývali, proto se jim nebudu zvlášť věnovat. Omezím se na Vaši vyřčenou otázku: zaručí člověku věčnou spásu služba „ve jménu Božím“? Odpověď zní: nikoliv. Spása není „odměnou“ za službu v tom smyslu, že by bylo možné si ji jakkoliv vydělat a či zasloužit. Nejsme spaseni pro vnější skutky, ale vírou v Krista, který vzal na sebe naši neposlušnost vůči Bohu a sám ve své dokonalé poslušnosti vůči Otci trpěl místo nás. Druhým aspektem, který je třeba brát v potaz, je otázka, komu vlastně sloužili? Je neoddiskutovatelným faktem, že my lidé svá rozhodnutí rádi zaštiťujeme nějakou významnou osobností, přičemž na nejvyším stupni pomyslného žebříčku těchto „patronů“ stojí samotný Bůh. My pak snadno prohlásíme nějaký náš vlastní projekt za „Boží vůli“, protože Boží „razítko“ je přece jen přesvědčivější. Otázkou zůstává, zda-li všechno to, co Bohu připisujeme a o čem tvrdíme, že je jeho vůlí a naší službou Jemu, skutečně Jeho vůlí je a zda takovou službu od nás požaduje. (V této souvislosti doporučuji k přečtení příběh Boží „plány“ v L. CERRITO, Z Boží kanceláře, Karmelitánské nakladatelství, 2000, str. 7-11.)