Odpověď:

Lidský život si můžeme představit jako jeden velký kabel a tento kabel se skládá z mnoha a mnoha malých drátků. Tyto drátky, to jsou lidé a události, které zasáhly nějakým způsobem do mého života. Když si vzpomínám na nějakou událost nebo na nějakého člověka, tak se dotýkám jednotlivých drátků. Jestliže mě při této vzpomínce tento drátek „kopne“, nebo-li pocítím hněv, vztek, strach a podobně, tak se jedná o něco, co ještě není v pořádku. Jestliže ale tato vzpomínka už nebolí, mohu vzpomínat na tu událost či onoho člověka v klidu a v pokoji, je všechno v pořádku. Jinými slovy: záleží na tom, jaká emoce se ve mně probudí, když si vzpomenu na něco ze své minulosti. Pokud je emoce negativní, je dobře na této skutečnosti pracovat, protože ještě nedošlo k úplnému uzdravení. To se týká i odpuštění.

Nejdříve je třeba říci, že náš život se nevyhne konfliktům a proto téma odpuštění se týká každého z nás. Takový je už život. Ježíš měl nepřátele, má je i papež, kněz i každý jiný. To je realita a každý člověk je tedy nějakým způsobem s touto realitou konfrontován.

Odpuštění je především věc vůle. To znamená, že člověk buď odpustit chce, nebo nechce. Věřím, že když člověk chce, tak se mu to dříve či později s Boží pomocí podaří. (Někdy to může být záležitost okamžiku, jindy zase třeba i mnoha let – záleží na povaze věci.) Když nechce, je zde každá rada drahá. Vzpomínám si na zpověď jedné ženy, která vyznávala nenávist vůči svému zeti. Snažil jsem se jí vysvětlit, co říká Boží slovo. Ježíš mluví o tom, že pokud my neodpustíme svému bratrovi, ani nebeský Otec neodpustí nám. Ne že by nechtěl, ale protože nemůže. Jsme to my, kdo svým neodpuštěním blokujeme odpuštění Boží. Nakonec jsem dal této ženě za pokání, aby se za svého zetě pomodlila. Když to uslyšela, vyskočila a řekla: „Tak to ne! Já ho nenávidím a teď abych se za něho modlila!“ A odešla. Nevím, jak to všechno nakonec dopadlo, ale já jsem jí řekl pouze to, co jsem jí musel říci. A buďto se s tím chtěla prát, anebo ne.

Nechme ale promluvit člověka povolaného, a tím je oblíbený duchovní autor Anselm Grün. Tento duchovní otec nabádá k těmto pěti krokům, které jsou k odpuštění důležité:

Připustit bolest
První krok spočívá v tom, že připustíme bolest. Nemusíme okamžitě omlouvat toho, kdo nás zranil: „Jistě to tak nemyslel. Snad nemohl jinak.“ On mi ublížil a to bolí.

Připustit hněv
Druhým krokem je připustit hněv. Hněv je síla, kterou ve mně vyvolal ten, kdo mě zranil. Hněv vytvoří zdravou distanci. Pokud ale nůž stále ještě vězí v mé ráně, nemohu odpustit. To by potom odpuštění bylo sebezraňováním. Musím nejdříve vyjmout nůž, aby se rána mohla uzdravit.

Dívat se objektivně
Při třetím kroku se snažím podívat se objektivně na to, co se stalo. Snažím se porozumět tomu, proč mě druhý zranil a proč mě to tak hluboce zasáhlo. Když porozumím sobě i druhému, mohu snáze odpuštění dosáhnout.

Osvobodit se skrze odpuštění
Teprve na čtvrtém místě přichází vlastní akt odpuštění. V odpuštění se osvobozuji od napoutání se na druhého. Mnozí nejsou zdraví, protože neodpouštějí. Jiní zase nemohou zemřít v pokoji, protože neodpustili.
Odpuštění je terapeutickým činem. Dělá mi dobře. Osvobozuje mě od negativných vlivů těch, kteří mě zranili. Už o nich nepřemýšlím. Nemusím druhým padat kolem krku. Přesto jsem odpustil.

Proměnit v perly
Pátý krok je uměním proměnit rány v perly. Pátý krok ukazuje, že ve zraněních je i šance. Rány jsou místem, kde zakouším Boha novým způsobem.

Podrobněji texty Anselma Grüna o odpuštění v archivu brněnských stránek Pastoračního střediska