Odpověď:

Mohu doporučit pouze dvě věci: mít otevřené srdce a tělesné smysly (zrak, uši...). Povolání k duchovnímu životu nebo ke kněžství není totiž výběr zaměstnání, kde by se člověk mohl realizovat, ale dání se k dispozici, ke službě Bohu a lidem. Jistě, že člověk musí reálně vážit své schopnosti, jaký nástrojem a pro co může být. Stejně tak bývá na počátku duchovního povolání oslovení nějakým společenstvím či osobním příkladem, který strhne, povzbudí a motivuje.
Co se týče konkrétně řádu, existuje kniha: Řeholní život v Českých zemích, Karmelitánské nakladatelství 1997. V ní najdete ženské řády a kongregace působící v České republice včetně jejich zaměření. Pak je dobré se třeba přihlásit na duchovní cvičení pořádané určitým řádem nebo požádat o možnost prožít nějakou dobu ve společenství.
Co se týče obavy, zda to není pouze lidská vůle a představa - řeknu Vám svou vlastní zkušenost:
Asi každý náš skutek je poznamenán tak trochu egoizmem, ješitností, vlastními cíli a ideály. Ale kandidatura, noviciát a konečně celý život zasvěceným způsobem bývají dostatečně dlouhá doba, aby nás Bůh našich prospěchářských ideálů zbavil. Ty krize, které přijdou, jsou takovým obrušováním, kdy člověk zjistí, že vydržet v takovém způsobu života pouze z lidského rozhodnutí je nemožné, a to, co jej drží nad vodou, není lidská jistota, ale Boží povolání. Co je v době přípravy důležité, je skutečná upřímnost k sobě, odvaha svěřit se v pochybnosti Bohu a duchovnímu vedení. Právě pochybnosti a různé "krize" mohou povolání skutečně vytříbit.