Odpověď:

Taky bych měl pár otázek.
O co vlastně jde ve svátosti smíření?
Proč se nám „tam“ nechce?
Co se míní „veřejnou“ svátostí smíření?
Opravdu si myslíte, že tato změna by přivedla k plnému křesťanskému životu více věřících?
Vadí Vám soukromá svátost smíření? (Neptám se na zpovědnici, protože mnohé barokní artefakty jsou skutečně nevyhovující.)

Je bezpochyby důležité rozlišit, co se myslí veřejnou svátostí smíření. Jsou v zásadě dvě varianty. Buď v nějakém společenství společně s dalšími veřejně vyznávám své konkrétní hříchy, což je zakončeno hromadným rozhřešením. Nebo v podobném společenství pomocí kající bohoslužby sám Bohu vyznám své hříchy, vzbudím lítost, což je rovněž zakončeno hromadným rozhřešením. Příp. okleštěná varianta s krátkým vzbuzením lítosti a hromadným rozhřešením, což je ovšem varianta uváděná v souvislosti s blízkým nebezpečím smrti (např. padající letadlo).

Osobně obě varianty (pochopitelně kromě nebezpečí smrti) chápu jako nedobré. Mám dost problém vyznat své hříchy a postoje jednomu člověku, nedokážu si představit zveřejňovat celému kostelu své intimnosti. Navíc by to mohlo způsobit další zbytečné škody (představte si, že přítomen je taky člověk, kterého nesnášíte, a do podrobností vyjevíte, co k němu cítíte). I proto odmítám zpovídat např. manžele pohromadě. Myslím, že taková forma by byla pro ony věřící, o nichž píšete, mnohem těžší než soukromá forma slavení svátosti. Mám za to, že by zákonitě vedla k zobecňování vyznávaných hříchů a tedy k postupnému posunu k variantě druhé.

Druhá varianta obecné kající pobožnosti a rozhřešení postrádá velice důležitý prvek očistného procesu, jímž je právě odhodlání verbalizovat a vyznat své hříchy. Marnotratný syn z Ježíšova podobenství se mohl dodnes neplodně plácat v bahně a nadávat na svůj osud a celý svět, kdyby se velmi rozhodně a odvážně nezvedl a nešel se vyznat otci.

Jsem přesvědčen, že osobní soukromé slavení svátosti smíření nezmizí nikdy a naopak bude i nadále tvořit páteř smíření s Otcem. Což neznamená, že se nemohou slavit zvláštní kající pobožnosti, koneckonců mohou být rozvinutím nesmírně důležitého úkonu kajícnosti na začátku mše, zvláště v postní nebo adventní době, během zvláštních „zpovědních“ dnů… Ale bylo by chybou, podle mě, nahradit jimi obvyklou svátost smíření.

Na druhé straně se musí dále vyvíjet i osobní forma svátosti smíření. Nepohodlné a soukromí naprosto nezajišťující zpovědnice v lodi kostela jsou zcela nevyhovující. Stejně tak okleštění svátosti na zpověď a rozhřešení. Jde o slavení, bohoslužbu, mimo jiné třeba i se společnou modlitbou, ze strany kněze doprovázením k řešení problému, hledání příčin, nasměrováním k zlepšení života, k obnovení křestního slibu „Chci být dobrý“ (k tomu má sloužit i tzv. pokání) apod.