Odpověď:

V prvních staletích byl každý, kdo kvůli víře v Ježíše Krista zemřel mučednickou smrtí, nazýván martyrem (svědkem) a samozřejmě vzýván jako svatý. Stejné úcty se dostalo těm, kteří zemřeli ve vyhnanství nebo následkem nucených prací. Později se k nim připojili i ti, kteří radikálním způsobem následovali Ježíše Krista, například jako poustevníci odcházející na poušť. V dalších staletích se přenesením ostatků z původního místa do kostela a zapsáním místním biskupem do seznamu svatých dotyčný kanonizoval (svatořečení bylo tedy zcela v pravomoci místního biskupa). Prvního oficiálního svatořečení se dočkal až biskup Oldřich z Augspurku, kterého kanonizoval v roce papež Jan XV. na římské synodě v r. 993. Svatořečení bylo vyhrazeno výhradně papeži až od r. 1171, prvním českým oficiálně kanonizovaným svatým se stal sv. Prokop v r. 1204.
Zařazení nějakého svatého mezi patrony místa, města či země se dálo nejprve neoficiálně. Můžeme si to dokumentovat na příkladu sv. Václava. K jeho spontánnímu svatořečení došlo 3 roky po jeho zavraždění, kdy byly ostatky přeneseny ze Staré Boleslavi do rotundy sv. Víta. Ke kanonizaci místním biskupem došlo pravděpodobně záhy po založení pražského biskupství (973). První záznamy o svato-václavském svátku máme dochovány v sakramentáři ve veronské knihovně a jsou z druhé poloviny 10. stol. Při obléhání Libice vojskem přemyslovce Boleslava II. (995) obležení žádali o příměří kvůli oslavě svátku sv. Václava. Obléhatelé však podle kronikáře odpověděli slovy: “Je-li vaším svatým Václav, naším je Boleslav." Každopádně tato událost dokumentuje rozšíření úcty do východních Čech. Nejprve vystupuje Václav jako osobnost představující ideál křesťana, od 11. století je vnímán jako ochránce domácí dynastie, jeho zobrazení se objevuje běžně na mincích a panovnických pečetích, kult světce proniká i na Moravu. Záhy bývají domácí obyvatelé označováni jako čeleď sv. Václava a kníže je vzýván jako ochránce svého lidu proti cizincům. V první polovině 12. stol. je sv. Václav vnímán jako skutečný vládce země, majitel všech statků a dočasný kníže je jenom jeho zástupcem (vicarius). Je patronem pražské diecéze, českého národa i české země. Vždyť i korunovační klenoty jsou majetkem sv. Václava, koruna odpočívala na jeho lebce a panovník si ji směl pouze vypůjčit.
Lze tedy shrnout, že spontánní místní úcta se časem rozšířila, byla potvrzena církevními i světskými autoritami a tak se nakonec sv. Václav stal hlavním patronem českého národa i země.
Sv. Jan Nepomucký je vzýván jako hlavní patron Čech, sv. Cyril a Metoděj jako hlavní patron Moravy. Netýká se to však jen světců či světic ryze českého původu, zemský sněm například v r. 1655 zařadil svatého Josefa mezi zemské patrony. To by se však nestalo, kdyby jeho kult nedosáhl značného rozšíření a nebyl již dříve vzýván jako přímluvce především v posledních okamžicích pozemského života.
Dnes je v kompetenci biskupské konference vytvořit (po schválení Apoštolským stolcem) pro svou oblast národní kalendář a to se týká i diecézního biskupa v jeho vlastní diecézi, kde může zohlednit úctu k místním světcům a světicím. Před několika lety si tak například plzeňská diecéze vybrala za svého patrona blahoslaveného Hroznatu. Rozhodně tedy neplatí, že by každý světec či světice byl zároveň oficiálně českým a zemským patronem.
Není tak podstatné, jestli je někdo vzýván jako diecézní, národní či zemský patron, důležité je, jestli se k němu hlásíme svým životem a zda stojíme o jeho přímluvu.