Odpověď:

Církevní tradice je na prvním místě nesmírným pokladem ověřených cest vedoucích k Trojjedinému Bohu skrze Ježíše Krista. Pokud se společenství církve během dvaceti století shodlo na jistých doporučeních, jakým způsobem by člověk v životě měl jít a kudy nikoli, aby jeho cesta k Bohu byla co nejjistější a nejbezpečnější, pak to vždy byla něžná pozvání (vycházející z něžného pozvání samotného Spasitele) k pouti lásky, pokoje a milosrdenství.

My máme výsadu (nikoli povinnost) k této pouti se připojit. A kdo to jednou zkusí, rychle zjistí, že je to cesta, která člověka neuvěřitelným způsobem osvobozuje. (Když jsem to poprvé zakusil ve svých 18-ti letech, byl jsem silně dojat a velmi dobře si vzpomínám, že to jediné, na co jsem pak dlouhé měsíce myslel, byla jakási výčitka Bohu, že mě na tuto cestu nepozval už mnohem dříve.)

Křesťanská tradice, zejména pak ta uchovávaná a předávaná katolickou církví, je na straně jedné přísně konzervativní, aby (Bohu díky) uchovala celý ten nádherný poklad víry a zároveň je v přístupu k jednotlivému člověku maximálně liberální. Troufám si tvrdit, že katolická církev je v tomto ohledu jednoznačně nejblíže původnímu Ježíšovu pohledu na člověka: "Já tě zvu na cestu lásky a zcela nechávám na tobě, zda mé pozvání přijměš." Poté, co jsme viděli Kristovu dobrovolnou oběť na kříži, se nám nenabízí jiné vysvětlení než to, že Bůh klečí u našich nohou a prosí nás, abychom toto pozvání k Jeho následování přijali.