Odpověď:

Je pravda, že islám přikládá velkou závažnost čistotě, ať už jde o čistotu tělesnou, morální či rituální. Tahára (čistota) není sice jedním z pěti základních pilířů islámu, přesto je velmi důležitá a dokonce tvoří předpoklad platnosti modlitby. Opakem čistoty je poskvrnění, a to je buďto lehké, které se přivodí dotykem nečisté věci (lihoviny, nečistá zvířata, krev aj.), nebo těžké, ke kterému dochází pohlavním stykem a u ženy je působí také menstruace a šestinedělí. Kdo je takto nečistý, tomu není dovoleno se modlit, zdržovat se v mešitě nebo dotýkat se Koránu. Stav znečištění se odstraňuje očistným omytím, a to je zase dvojí – úplné (celková koupel) a částečné (tváře, hlava, ruce, nohy). V praxi jsou mešity vybaveny umývárnami. Postup, jak se umývat, je pevně daný. Ale o tom se teď nechci rozepisovat. Každopádně platí, že modlitba je bez předchozí očisty neplatná.

Něco podobného najdeme v Bibli, když si otevřeme stránky Starého Zákona. Také zde se dočteme, že čistota je předpokladem účasti na bohoslužbě a na životě Bohem vyvoleného společenství. Pojem kultovní čistoty je vypracován zvláště v Třetí knize Mojžíšově, zvané Leviticus, kapitoly 11 – 16. Jsou určena čistá a nečistá zvířata (kap. 11). Když žena otěhotní a porodí, bude nečistá (kap. 12). Dále čteme o malomocenství lidí i předmětů (kap. 13). V patnácté kapitole čteme o pohlavní nečistotě mužů a žen. Většinu poskvrnění lze odstranit obmytím těla, oděvu, smírnými oběťmi a v den smíru, o hlavním svátku očišťování, vysláním obětovaného kozla, symbolicky nesoucího nečistoty a dokonce i hříchy lidu, do pouště (kap. 16). Na tyto očišťovací řády se pak odvolávají i ostatní části Starého Zákona. Ale už v prorockých knihách najdeme mocný hlas, který připomíná, že obmývání ani oběti nemají žádnou cenu, nejsou-li doprovázeny očištěním vnitřním. Nejde o to odsoudit obřady, ale o odhalení skutečného zdroje znečišťování člověka, to je hříchu. Člověk se musí stále očišťovat a stále upadá do nečistoty. První zmínka o dokonalé očistě je obsažena v textech, které zaslibují příchod Mesiáše. Jedině Bůh může říct: „Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech vašich nečistot“ (Ez 36,25). Důkazem o tom, jak se stále více prosazuje péče o mravní čistotu, jsou žalmy: „Stvoř mi čisté srdce, Bože!“ (Ž 51,12).

A jak se na čistotu dívá Ježíš? On respektuje obřady očišťování, ale kritizuje formalismus, který je doprovází. Odsuzuje všechno to, co se během staletí nabalilo na Mojžíšův zákon, všechny předpisy, které mají zajistit člověku svatost před Bohem. Nakonec to shrne slovy, že nic stvořeného nemůže člověka poskvrnit, „nic z toho, co do něho vchází zvenčí; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje … z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky“ (Mk 7,15.21). A čisté srdce je potřeba, abychom mohli vidět Boha (srov. Mt 5,8).

Je to ale Kristova krev, která nás jednou provždy vykoupila od hříchu. Kristus postavil svou vlastní oběť na místo obřadů, které byly neschopné skutečně očistit nitro člověka. Takže smíme doufat, že se nám dostane místa mezi těmi, kdo „očistili své roucho v krvi Beránkově“ (Zj 7,14). Takového plného očištění lze dosáhnout křtem.
Rozlišování mezi čistým a nečistým je překonáno. Na stránkách Skutků apoštolů čteme, že první křesťané obrácení ze židovství ještě zachovávají předpisy o očišťování, ale postupně jim Bůh zjevuje, že neexistují žádné nečisté pokrmy, neobřezaní nejsou nečistí a že Bůh očišťuje srdce pohanů vírou.

Vody křtu nás zbavují veškerého poskvrnění tím, že nás spojují se vzkříšeným Ježíšem. Zároveň jsme ale dostali velký úkol tuto čistotu srdce chránit. K tomu nám má pomoci každodenní intenzivní život s Bohem, ke kterému samozřejmě patří i modlitba.