Odpověď:

Ten termín "bláznivě zamilovaný" zřejmě odkazuje na tak silný vztah lásky, že vše ostatní - obavy, starosti, strachy - jdou v danou chvíli až někam do "druhé ligy", jakoby to v danou situaci téměř neexistovalo, není to důležité, je zde bezmezná důvěra v toho druhého, zde důvěra v Boha. Milovat Boha, "co to dá", jak jen je člověk v dané chvíli pod vlivem Boží milosti schopen. Zvlášť takovou lásku vidíme třeba na světcích.

Člověk by chtěl mít lásku k Bohu bez podmínek, "bláznivou lásku", ale objeví se nějaké pochyby a strach. Například strach z toho, že by Bůh po mě chtěl něco, co já třeba nechci. Ten rozpor asi zná mnoho z nás. Východiskem je vědomí, že máme někdy trochu falešné představy o Bohu. Protože Boha nemusíme podezřívat z něčeho špatného. Protože On je především dárce naší svobody, dárce našeho rozumu, vůle i citu. A naše štěstí a naplnění života je v jeho zájmu o nás. Bylo by hrubou představou, že Bůh dá někomu svobodu k jednání, rozum k poznávání a objevování, vůle ke chtění a cit jako korunování toho všeho předchozího k prožívání lásky, a pak nám jen "nadělí nějaký popis práce". To nějak nevychází. Boží vůli je třeba někdy nesnadno objevovat. Boží vůli můžeme chápat jako tajemný a trochu šifrovaný popis řešení, jak nejlépe procházet labyrintem našeho života. Kdo by ale nechtěl poznávat takovou zprávu, a postupovat labyrintem k cíli? My ale máme přesto svoje iracionální podezření, a někdy i prostě "svou hlavu", a místo abychom šli dopředu, chceme nevysvětlitelně jít zpátky dozadu. Bohu není jedno, jak žijeme, není k nám lhostejný, moc mu na nás záleží, přeje si, aby se náš život podařil. A to cele je většinou dlouhý proces.
Pomožme si malou analogií, která nevysvětluje všechno, něco důležitého však snad naznačuje.

Velmi zkušený učitel hry na housle objeví ve svém žákovi veliký talent a ví, že kdyby s tím talentem dál pracoval a stal se houslistou, určitě by se stal virtuozem, jakých je opravdu málo. Nebo jinak: objevil, že v tom žákovi je něco, "co je od Pána Boha", jak říkáme. A tak mu to připomíná a povzbuzuje ho ("virtuosova vůle"). Žák ale housle někdy ve věku kolem 14 let zavře do skříně, věnuje se tomu, co se mu jeví jako zajímavé, to, co ho baví, to, co dělají jeho současníci. Nakonec se stane pojišťovacím agentem, aby nějak uživil svoji rodinu. Po létech se setká se svým učitelem, zajdou si "na kafe" nebo "na jedno", a povídají o všem možném. Učitel mu nic nevyčítá, přeje mu, aby se měl dobře. Přesto oba vědí, že zde byl jeden talent, který se naplno nerozvinul.
Bůh nás zná, jak nikdo na světě a nabízí nám cesty, jak nejlépe realizovat naši jedinečnost. Nevnucuje, ale nabízí.

Ohledně zbavení se tohoto strachu je zde třeba jistě velkou porci trpělivosti, protože často až skrze zkušenosti, modlitbu a komunikaci s druhými může důvěra růst. Svatý Jan říká ve svém listu: Láska vyhání strach (1 Jan 4,18). Může být něco kratšího a moudřejšího, než právě toto vyjádření? Určitě bude také hodně užitečné, když si o tom budete moci osobně pohovořit s někým zkušeným v duchovním životě. Věřím, že se někdo ve vaší blízkosti najde.

O Boží vůli na www.pastorace.cz