Odpověď:

Když to vezmeme čistě zákonicky, je to těžký hřích. Církevní přikázání požaduje, aby se věřící alespoň v neděli a v zasvěcené svátky účastnili celé mše svaté. Tento předpis tak vymezuje a upřesňuje Pánův zákon, jak ho známe z třetího přikázání Desatera: Pomni, abys den sváteční světil. Neúčast může omluvit pouze nemoc nebo jiný vážný důvod. Když se ale na celou záležitost podíváme zblízka, zjistíme, že největší škodu z toho mají věřící sami.

Židé slavili sobotu. Připomínali si tak sedmý den stvoření, kdy Bůh ve spokojenosti se svou prací odpočinul. Písmo v této souvislosti také vzpomíná na osvobození Izraele z egyptského otroctví: „Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl… proto ti přikázal dodržovat den odpočinku.“ (Dt 5,15) Sobota je prostě pro Pána; je vyhrazena pro odpočinek a ke chvále Boha, jeho stvořitelského díla a spásných činů.

S Ježíšovým příchodem se leccos mění. Nikdy neporušuje svatost soboty, ale zároveň ukazuje její pravou úlohu v životě člověka. Ne prázdný předpis, ale prostředek k posvěcení lidu.
Ježíš vstal z mrtvých „prvního dne po sobotě“ (Lk 24,1). Tento osmý den, první den nového týdne, je znamením nového stvoření zahájeného Kristovým vzkříšením. Pro křesťany se tak stal prvním ze všech dní, prvním ze všech svátků. Neděle plně nahradila starozákonní sobotu. Nemáme se radovat a slavit tento svátek našeho vykoupení? Velikonoce jsou tak velkou událostí, že si je každý týden právě v neděli připomínáme.

Neděle se časem spojila s druhým volným dnem a tvoří jakoby konec týdne (week-end, víkend). Nikdy ale nepřestala být prvním dnem. V některých zemích týden začíná stále nedělí (třeba v USA).

Nedělní slavení je středem života církve. Farní společenství se schází ke společné eucharistii. Názor, že soukromá modlitba v tichu domova stačí, neobstojí. Církev byla Kristem založena jako živoucí společenství, ne jako soubor izolovaných jedinců. Kristův příkaz – To konejte na mou památku – platí pro společné slavení eucharistie. Každá mše svatá má totiž charakter oběti, ale také charakter hostiny, kdy se radujeme z Kristovy přítomnosti mezi námi a živíme se jeho tělem. Jako každý jiný kolektiv i církev se buduje a utužuje společným slavením. A kromě toho také osobní vztah jednotlivého křesťana ke Kristu musí růst a živit se svátostmi, a to na prvním místě eucharistií.

Účast na nedělní bohoslužbě je také svědectvím příslušnosti a věrnosti Kristu a církvi. Tímto způsobem věřící dosvědčují své společenství víry a lásky. Zároveň společně vydávají svědectví o Boží svatosti a své naději ve spásu. Vzájemně se posilují pod vedením Ducha Svatého. Ani tento rozměr vzájemného povzbuzování se nesmíme opomenout.

Shrnuto, podtrženo: když katolík nejde v neděli do kostela, opravdu škodí sám sobě. Přichází o plody společné eucharistie, tj. milosti, růst spojení s Kristem, povzbuzení, posilu. A když takhle škodí sám sobě, škodí i celé církvi.

Křest jako první svátost nás začleňuje do církve. To je první krok. Ale neméně důležitá je i aktivní účast na životě církve.